„Lehni si do koňského hnoje u vyspi se!“ zvolal dozorce; „zde není pro tebe místa.“
Šventas navzdor tomu, že ho nechtěli přijmouti, umínil si zůstati. Nic neodpověděv podepřel se o zeď a nehnul se s místa. Dozorce se rozzlobil s spustil naň ostře, ale nepomohlo to; když pak Šventas po celou hodinu dovedl vystáti na témže místě, sám hněvivě strčil jej do pokoje.
„Jdi, lenochu, nečistý dobytku, ty mrcho litevská!“ volal; „jdi, ohřej se a nažer. Ale já ti nedám zadarmo užívati pohodlí; sloužiti musíš!“
Šventas nehrozil se špitální služby a neříkal nic. Ihned kázali mu nosit mísy, rozdávat vodu, stát na stráži, přikládat na oheň dříví. Ale při tom dostával jísti a mohl se ohřáti. Silvester dlouho nepřicházel, postěžovat si neměl pacholek komu, a také neměl proč
Večeři roznášel Šventas již jakoby jakživ nic jiného nebyl dělal. Na noc ulehl při kuchyni a spal až do svítání. Druhý den již ho nikdo nevyháněl. Špitálník přišel o snídani, spatřiv jej posluhujícího usmál se naň a neměl nic proti tomu. Ale že mu jeho služba při knechtech zdála se zbytečnou, vzal jej nahoru, aby pomáhal při stole rytířském s cizinském. Tam bylo mu ještě lépe, nebyl tak postrkován a vysmíván.
Večer sám Silvester do] mu malý džbánek a přikrytou misku, a ukázal mu komnatu, do které to má donésti nemocnému. Šventas šel, rozhlížeje se po místě, kde ještě nikdy nebyl. Překročiv práh naznačené jizby, kde měl misku a džbánek postaviti na stůl před nemocného, všecek se zachvěl, div že džbánek neupustil, a stanul jak zkumenělý.
Před ním seděl mladík s touže tváři, s těmatéž tesklivýma očima, jaké viděl na zámku Pillenském ve vědře vody. Šventas stál, koukal, a bezmála byl by strachem dal se na útěk.
„Co jest ti?“ tázal se nemocný obrátě se k němu. V tom okamzení Šventas na obnažené jeho šíji pod levým uchem spatřil znamení hrachového zrna, o kterém mluvila Reda. Přidušený výkřik vyrval se mu z prsou.
Jiří hleděl na neznámého sluhu s podivením pořád rostoucím.
„Co jest ti?“ tázal se.
Šventas měl sotva tolik síly, že dovedl misku a džbánek postaviti na stolek, pak na kolena psdnuv jel se líbati svěšené nohy jinochovy, ale promluviti nemohl.
Jiří bránil se mu, pokládaje ho za šíleného. Zatím pacholek se vzpamatoval, povstal, ústa se mu smála, i nespustil očí se znamení na šíji mladíkově. Jiří všemu tomu ještě nerozuměl, když Šventas pojav ho za ruku a hrubá svá ústa na ni přitisknuv svolal: „Kunigas!“
Jinochu vstoupil na líce ruménec, vzchopiv se na nohy položil prst na ústa. „Odkud to víš?“ zašeptal.
Šventas rukou zandal si ústa, ale očí s jinocha nespustil. Zpomenuv si však, že musí se vrátit do služby, ještě jednou přitiskl ruku jeho k ústům, rozesmál se a utekl, jakoby mu hlava hořela.
Nemocný osamotněl, nemoha ještě pochopiti té příhody. Odkud mohl ten člověk vědéti, že jest knížecí dítě? Jest také on Litvan? Či snad ho někdo vyzradil? Podezření padalo na pacholka, který jej minulý večer byl navštívil. Také nyní čekal naň netrpělivě Jiří; jenom něco málo ze džbánku se napiv dával pozor, brzo-li vše usne, aby přišel Rymos.
