Šventas probudiv se dlouho ležel, shledávaltě v sobě i starého člověka — zrádce, i nové dítě Litvy. Zdálo se mu, jakoby v jeho prsou oba byli povstali proti sobě k boji; ale starý uleknuv se kamsi se propadl. Co měl nyní činiti? Přišed špehovat Redu měl jí nyní sloužiti? Nechtěl se přiznati k své vině, ale trvati v ní nemohl. Vzchopiv se se slámy šel do světnice, kdež včera byl s jinými. Tu již mléko a pivo poskytováno příchozím, a hluk i smích se rozléhal. Svalgon usedl po straně, čekaje na dvořana, svého průvodčího, který nehrubě pospíchal se dostavit.
„Dobřeť mi zde u vás na hostinském chlebě,“ oslovil jej Šventas: „ale já se nedobře sem hodím. Jsemť zvyklý toulati se světem, zamčenému jest mi dušno. Již mne pusťte; ale dříve než odejdu chci poděkovati se Redě za chléb a ještě jí něco pověděti.“
Kunigasová Reda byla již na dvoře, a zdálí viděl s podivením svalgon, kterak lid svůj branný na zámku shromážděný sama přehlíží. Na hlavě měla přes šátek špičatou čepici z kožešiny, na pasu visel jí meč, u onu nejinak se pohybovala, než jako vojín, hotový vsednouti na kůň a jechati do boje. Chodila od zástupu k zástupu vyptávajíc se, jedny plísnila, jiným rozkazy dávala. Za dne zdála se tvář její svalgonovi jinačí; byla sioe vždy ještě sličná, ale věkem byly její líce zhruběly a se zachmuřily.
Šventas stál hlavou odkrytou čekaje až skončí prohlídku svých lidí, koukal i divil se, a když napomínala a hrozila, přicházela naň hrůza. Nejednou zakoušelť on od křižovníků ukrutenství a surovosti, jimž musil se poddávati, v duši je proklínaje; ale hlas Redin tak mu zněl po domácku, po mateřsku, že kdyby mu byla rozkázala jíti a oběsiti se na nejbližší větvi, byl by šel a otočil si oprátku okolo hrdla, ani nepomysle na to, že k němu jest nespravedliva. Byl by od ní snesl i smrť.
Reda přistoupila k svalgonovi, jenž hluboko jí se uklonil.
„Matko a paní,“ pravil, „již půjdu; jsem jako pták stěhovavý a seděti neumím. Půjdu za hranice nad Němenem, a potom… sám nevím kam. Budu pátrati po vašem dítěti.“
Redě zajiskřily se oči.
„Mně se nejednou podařilo,“ mluvil dále, „doatati se do hradů německých. Možná že nějaký bůh mne povede na jeho stopu.“
Kunigasová stáhla brvy a hleděla před sebe, dlouho nemohouc promluviti. „Nechť dobrý Algis tě provádí,“ řekla po chvíli slabým hlasem. „Jdi, hledej, ač já nevěřím, by dítě mé žilo. A nalezneš-li ho překřtěného na Němce a vraha, třeba bysi dle znamení hrachového zrna poznal v něm krev mou, nemluv mi o něm ani jemu o mně. Nechci takového syna!“
Chvíli stanula s očima k zemi sklopenýma, pak obávajíc se, aby svalgon neodešel s takovou její odpovědí, dodala rychle: „Ne, ne!… Třeba ho byli předělali… třeba já bych mu nerozuméla… a já… ne… chci ho ještě viděti!“
Svalgon mlčel.
„Ale po tolika letech… ne!“ šeptala, „nevrátí mně bohové dítě mé! Jdi, dobrý člověče.“
„Všichni povídají, ze žije… a já ho včera viděl ve vodě. Duchové se v ní jinak ukazují — bez očí… ale on hleděl na mne. Já ho najdu, paní a matko!“
Poklonil se jí az k zemi, ona nic více nepromluvíc odešla.
Dvořan zavedl svalgona do jizby a kázal mu naplniti tlumok. Potom jinou stranou vyvedl jej mezi hradby, kde s ním vešel do tmavého sklepa a mlčky beze světla, omakem,
