IV.
Vzezření těch ženských očí bylo strašné. Potkav se s jich pohledem Šventas zachvěl se… což chtěla mu ona vydobyti ze srdce všecka jeho tajemství?
Reda mlčíc od hlavy do paty si jej prohližela, jakoby jí nebylo snadno poznati svalgona, věštce, v tomto nepatrném. protivném člověku.
„Odkud jste? kterak jste se sem dostal?“ tázala se kunigasová.
Svalgon dodal si poněkud mysli. Zpomněl si, že vždy nejlépe dovedl žertem a smíchem ubrániti se lidem a zaslepiti je. Nutil se nastrojiti veselou tvář, zkřivil ústa a hluboko se poklonil.
„Matko a paní!“ pravil, „jsem jeden z těch neštastníků, jež devy z kolébky vyhnaly do světa, aby nikdy neměli pokoje. A na cestu dal mně Pramžu do torby píseň a věštbu i bajku, která jest nad pravdu lepší. Tak vláčím se po světě nemaje svého koutu; kam usednu, tam jest můj domov, a zítra musím naň zapomenouti a hledati jiného.“
Kněžna dívala se naň a poslouchala. Chraptivý hlas nemile ozýval se v jejím srdci, byl v něm jakýsi přízvuk ošemetnosti — tvář její se zakabonila.
„Po světě zajisté nasbíral jste mnoho do své torby… Napij se z cíše, a pověz, co umíš.“
„Aj, matko a paní,“ odvece Šventas ukláněje se; „kterakž bych já měl býti bohatší nežli váš dvůr! Všechny pohádky tu vyzpívány a vyprávěny… já bych se styděl se svými.“
„Ale věštiti umíš?“ ptala se Reda.
Svalgon se zachvěl a zamyslil. Zdálo se, ze pohřížen v sebe na něco si zpomíná. „Věštiti? paní a matko, věštiti?“ pravil zticha i jaksi nesměle; „což člověk někdy věští? Ani Pultony, ani Vejony, ani Kannu Ruugisy nevěští, nýbrž jen bůh v nich. Tak ani roh netroubí, dokud člověk do něho nedechne. Časem vstupuje bůh i do bidného žebráka, jehož ústy mluví; ale kdo dovede ho zavolati?“
„Musíte uměti jej uprositi,“ řekla Reda; „toť vaše řemeslo… A z čeho věštíte?“
„Matko a paní!“ pravil nesměle svalgon; „jedni věští z větru, jiní z vody, opět jiní z piva. Já jsem sprostý burtinikas, někdy všelicos vidím ve vědru vody.“
Kunigasová pokynula rukou; dvě děvčata, která opodál poslouchala tu rozmluvu, vstala a běžela ke studni. Zavzněly zvonky na zástěrkách jejich zavěšené, starý Valgutis probudil se, bledá hlava jeho zdvihla se s postele, i bylo slyšeti jakési sípání z hrdla. Reda. obrátivši se k otci přistoupila k jeho posteli a zaobalivši starce položila ho jako dítě a kázala mu spáti.
Zatím děvčata přinesla vědro vody a postavila před svalgonem. Ten chvěl se a nepokojně hned na vodu, hned kolem sebe pohlížel.
Kunigasová přiblížila se. Šventas dlouho mlčel. „Paní a matko,“ tázal se konečně slabým hlasem, „čeho žádáš vědění?“
Reda truchlivě se zamyslila. „Umíte-li volati duchy, tedy zavolejte z Anafielasu moje dítě. Zavražděno od Němců odešlo k otcům bez pohřbu, bez hranice, bez písně, bez sukně a beze zbraně. Kterak se ono tam zlým duchům ubránilo? Zdali dostalo se k dědům? či snad bloudí po skleněné hoře, nemajíc čím vydrápati se na ni?“
