Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/3

Tato stránka nebyla zkontrolována

Světlo lampy fantasticky kmitalo se na bronzech, pozlacených obrazech a nářadí i na třapcích u korouhví. Paprsky jeho, vlnícím se vzduchem pohybované, poskakovaly co žilky, jakoby byly oživenou nějakou bytostí, tu sahajíce dále, tu stranou se uchylujíce, tváří a obrazů proměnlivě se dotýkajíce anebo v temnu se topíce. Světlo lampy bylo zde jedinou věcí životem a vůlí obdařenou. Vše ostatní spalo němě a ztuhle.

V lavici řezbami ozdobené uprostřed pošmourné řady bílých pláštův a černých sukní jediná jen výraznější postava obracela na sebe pozornosť. Právě vrhala lampa chomáč paprsků svých na její tvář, vystupující zřetelně z temnosti ji obklopující. Byl to obličej muže životem již otuženého, z něhož léta byla učinila bronzovou masku, poznamenanou četnými rysy, podobnými hieroglyfům, jež minulost byla na ni napsala — nečitelným a tajemným. Obnažené vysoké čelo složeno jest v hrubé vrásky, temnými pruhy na více částí rozdělené. Pod srostlým černým obočím září dvé bujných, hluboko ukrytých očí, jimžto někdy pěkná ta obruba musila dodávati zvýšeného lesku. I tváře zorány vráskami, tvořícími kruh kolem úst. Vousy a brada, jakkoliv doposud tmavé, prokvetají už zde onde šedinami. Světlo lampy, vrhajíc silné stíny, ještě význačnějšími činilo rysy té tváře, jako rázným dátem vyryté. Výraz její byl pošmourný, surový, hrdý a zpupný vědomím jakési vnitřní síly. Obvyklé roucho mnichů rytířů leželo na širokých ramenou a prsou ve velikých záhybech, jakoby nedbale bylo přehozeno. Nebylo tu znamenati ani nejmenší bedlivosti, a sukno bylo ošumělé a zvetšelé.

Ústa hluboko vpadlá nepohybovala se modlitbou, a ze zamračeného čela nebylo možná uhodnouti, zdali se modlí duše. Oko se upíralo na lhostejne předměty jako bezděčně, sledovalo všecky v kapli shromážděné jako bližší spolubratry, tak i dále u vchodu skupené polobratry, služebnou čeleď i knechty. Oku tomu nic nemohlo ujíti, ono pronikalo skrz temnotu a dovedlo uhodbout její tajnosti. Zdálo se jakoby tento svědek ale nikoliv účastník modlitby naplňoval všecky přítomné jakousi obavou a úctou. Právě tak, jako zrak jeho po lidech, tak i pohledy lidí úkradkem na něho se obracely. Čeleď jako pudem odvracela se od něho a za přístěnky se skrývala, aby se vyhnula zraku tomu pronikajícímu a strašnému.

Na chladné tváři řeholníkově nebylo ani stopy nějakého dojmu. Vedle hrdosti, která zdála se býti přirozeným dědictvím té sličné rytířské tváře, jevila se na ní též mnišská pokora, přijatá z nutnosti. Nezdálo se, že by nějaké důstojenství neb nějaká moc byla sloučena s významností, jakou rytíři dodával jeho obličej. V lavici bratří stál on na nejnižším místě, všickni ostatní výše.

S místa toho se ohlížel kolem, zrakem slídě. Večerní modlitby se chýlily ku konci, temným mručením odpovídáno ze stolic hlasu kněze. Ten posléze sklonil kolena, odvrátil se zvolna s hlavou sklopenou, a zaměřil k sakristii. Zároveň vzchopili se všickni, dřímající řeholník se probudil a čeládka u dveří spěšně vysypala se na dvůr.

Chvíli zůstal rytíř nepohnut na místě svém, pouze hlavu k oltáři obrátiv. Ti, kteří vycházejíce z kaple jej míjeli, nepozdravili ho ani kynutím hlavy, přešli hledíce v jinou stranu, jakoby unikali jeho pohledu, jakýmsi spěchem, neobratně ukrývaným. Nikdo nejevil úctu k němu, spíše zdálo se, že vzbuzoval při nich bázeň.

Kaple již skoro byla prázdna, když i ou hnul se s místa svého a těžkým krokem ubíral se ke dveřím, kde ještě tlupa čeládky prodlévala. Ve středu jejím na něco se vyptávaje stál bratr špitálník, člověk již ne mladý, šedý, pohybů čilých, řeči prudké,