pomínaly léta dětinská, mladosť, matku, sestry i tu nevěstu, kterou mu odňali — ale nepopouzelo ho to k nové mstě, nýbrž slzy vyhrkly mu z očí. Nevýslovná tesknota po Litvě pojala ho — oslepila. Nenáviděný od ného vlastní jeho svět stanul mu před očima volaje: Což nejsi ty mým dítětem? čí krev teče ve tvých žilách? čím vinni jsou bratří tvoji, kteří ti ničím neublížili? kdežto ti, kteří do krve zranili duši tvou, nežijí! A ty přivádíš vrahy na rodinu svou, sloužíš těm, již rodáky tvé pohlcují, paseš se vlastní krví?“
Svalgon plakal. Zda slyšel slova písní, zda jim rozuměl, sám nevěděl; sam nápěv jej očaroval, neboť to byl ten, jejž za oněch časů slýchával u studně, v poli, v lese, když děvčata vracela se z hub. Před očima jeho písní z hrobu vyvolána stála rodná matka jeho, i slyšel, jak mluvila k němu: „Tys to, jejž kojila jsem prsem svým? Co jsem na tobě zavinila?“
Šventas chvěl se i utíral si oči; bylo mu tak, jakoby cizí nějaký člověk byl do něho vstoupil, jemu radil a rozkazoval. Chtěl se mu opříti, ale on dusil mu prsa, obtěžoval mozek, tlumil dech, volaje: „Já jsem tu pánem! poddej se.“ Svalgon vstal i otřásl se, neboť mu bylo, jakoby jej noční můra dusila. Před očima lítaly mu světlé i černé mžitky. v jizbě stávalo se mu dušno. Píseň na chvíli umlkla, nebylo jí slyšeti, ale přes to všechno ona v uších i v srdci mu hrála. Podivno! Za těmi písněmi zpívanými dobývaly se z hlubin jiné zpěvy zapomenuté, neslýchané od dětinství. Jedním pásmem přicházely nekonečnou řadou, vstávajíce z hrobu zapomenutí a znějíce hlasem matky, sester, nevěsty. Starý, zdivočilý člověk lekal se toho, co nosil v sobě. Slzy uschly mu v očích, rád by byl utekl odtud, aby neslyšel toho lákání, a vrátil se do německého zámku — ale jakoby ho tu bylo něco přikovalo, nohy vrůstaly mu v zemi.
Dvořan, který jej byl přivedl, i ostatní lidé s podivením naň pohlíželi, neboť svíjel se, jako bolestí nějakou zachvácen. A vsechno to způsobila moc jedné písně.
Konečně Šventas přestal již zpírati se té přemoci, musilť jí se poddati; opřev se o stěnu zamhouřil oči, a viděl již ne to co bylo před ním, ale svět zemřelý, jejž kouzelná píseň, jako niť ze zlatého klubka, vyvíjela. Nevěděl již, kde se nachází. Před ním stála chata v lese, u ní veliký kámen, na kterém někdy sedával otec, někdy sestry plachty sušily, on sám někdy malé kamínky na hromádky rovnal. Tu tekla řeka, a nad ní věšely hlavy žluté kvetoucí kosatce, nesoucí bílé jakési hrozny. Zpomínal si, kde večeřívali, kam se chodil koupat, i na třešňovou zahrádku při chatě, na dvorek, na studni, též na stezku od ní do vrchu vedoucí.
Žádný z těch, kteří mu byli ukřivdili, nevynořil se z mlhy před ním… zmizeli kdesi nadobro nesmějíce se mu ukázati. Přicházeli jen ti, které miloval, bledi z mohyl vystupujíce, vztahujíce k němu ruce a snažně prosíce: „Nebudiž vrahem!“
Svalgon tak úplně pohřížil se. v toto bloumění, že, když poslední píseň dozněla a v uších začali mu zpívati a kvíleti umrlí, dvořan musil dotknouti se jeho boku, neboť měl za to, ze ze mdloby usnul.
Otevřev oči spatřil svalgon před sebou opodál stojící Redu, ana upírá naň zvědavý svůj zrak. Pohled ten nanovo vzbudil ve Šventasovi touhu po pomstě, i obrátil myšlenky své k srdci — ale tam už jí nebylo.
