Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/28

Tato stránka nebyla zkontrolována


na přepáskách s routy věnečky spletené,
na věnečkách temných kvítky pozlacené.
Sestřičky kochané, milé dívky moje,
odkud jste dostaly ty kvítečky zlaté?
Na vojně, na velké, tam mezi vojskami,
tam jsme my dostaly kvítky naše zlaté.“

Píseň se skončila, ale kunigasová, vždy bez hnutí trvajíc, zdála se pořád poslou- chati. Bylo to pro děvčata znamením, že mají ještě dále zpívati. Tato bázlivě pohleděvše na svou velitelku pošeptala si cosi, od ucha k uchu běželo heslo, a starší z nich, před- zpěvovačka, začala po malé chvíli písničku jinou:

„Zdaž vítr o půlnoci dul? Zda vystoupila řeka? Či Perkun zahučel? či vrhal blesky?
Nedulť v půlnoci vítr, nevystoupila řeka, ni Perkun nezahučel, ani netloukly hromy.
Sestřičko milená, proč jsi se tak náhle zarmoutila v mysli, proč nepěješ písně?
Jak mám písně zpívat? jak veselá býti? Zahrádka zničena k veliké mé škodě, routa pošlapána, růže otrhány; lilie polámány, rosa setřesena.
Vousatí to lidé přibyli od moře, vystoupili na břeh, zahrádku zničili. Routu podupali, růže otrhali, lilie polámali, i rosu setřásli. A já sama, sama, sotva ukryla se pod haluzí routy, pod věnečkem temným.“

Skončena i druhá píseň; Reda ještě stála i poslouchala. Svalgon, maje na ni oči upřené, všimnul si toho, když píseň zmiňovala se vousatých mužích, kterak brvy její se stahovaly a rty chvěly. Také dívky asi zpozorovaly, že zpěv jejich přivedl jejich velitelku do rozčilení; neboť sotva dozpívaly smutnou dajnos, starší zanotovala ihned jinou živější, tonem veselejším:

„Milé slunéčko, boží dceruško, kde jsi tak dlouho bloudilo? Čemu jsi nás opustila? Kdo tě zadržel na cestě?
Za mořemi, za horami zmrzlé psstoušky jsem hřálo. — stálo jsem tam na stráži u sirotků, chudých lidí.
Milé slnnéčko, boží dceruško, kdož ti z rána ohnisko rozkládá? Kdo ti večer lůžečko ustýlá?
Mám dvě služky věrné, jitřenku i hvězdu večernici, ssstřičky. Jitřenka mně oheň ode svíce rozžehá, večernice na noc lůžko stele. Též mám dltek mnoho po nebi rozsetých i bohatství mnoho, co se zlatem třpytí.“

Kunigasová Reda stála nenasytně poslouchajíc, děvčata pak zpívala písně pořád nové. Chvílemi pozdvihl se na posteli bledý obličej starého Valgutise s holou lebkou a černými ústy široko otevřenými — ale zase klesal a mizel.

Svalgon koukal, poslouchal, a divy se s ním dály. Byltě do jizby vešel se strachem, s chytrostí a s liščím pohledem malinkých očí. Jeho vzezření prozrazovalo, že vše co viděl a slyšel působí mu jakousi zlost, že v nitru svém ukrývá pocit nepoctivý. Jenom s takovým a ne jiným mohl se sem vkrásti onen Šventas, jejž křižovníci vysýlali jako vyzvědače na posluchy; Šventas, který, jak povídal, žil dlouhá léta prahna po pomstě za zkažené své štěstí, za zhoubné úklady proti němu, jenž sotva ušel smrti z rukou svých bratří, zacež pak od drahně let sloužil nejukrutnějším nepřátelům Litvy, křižovníkům, vysýlán jsa od nich na špehy vyzvídal a donášel jim radosť maje zkrve, kterou prolévali.

Po celá ta dlouhá léta Šventas ani jednou se neodvážil do chat a kotců mezi rodiny, které by mu připomínaly jeho vlastní, a od mnoha let neslyšel písní litevských. Nyní zavzněly mu v uchu a probudily ohlas v jeho srdci. Zaschlé to srdce, prahnoucí divokou pomstou, uzavřené, zšílelé, zachvělo se mu v prsou, až se za ně chytil, sám sebe se uleknuv. Probudil se v něm jiný člověk, kterého již neznal. Písně najednou mu při-