Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/27

Tato stránka nebyla zkontrolována


se posmívati, z čehož povstala všeobecná veselosť, a kdežto pred chvílí bylo panovalo zádumčivé ticho, byli tomu všichni vděčni, ze měli se čemu zasmáti.

„Jaké to divení!“ pravil k těm, kteří mu odporovali: „vy jste tam také byli, a co jiného viděli jste, nežli já? Kolik lidí, tolik očí. Stalo se, že jsem spatřil vlka, ale můj bratr nazval jej beranem.“ To řka utřel si hubu, odstavil talíř, a skončil litevským příslovím: „Pošel medvěd, schovejte trouby.“

Jeden z posluchačů odpověděl jiným litevským příslovím: „Nač mlátit plevu, když z ní ani pelu nevytlučeš?“

Ubrániv se takto útočníkům přidržel se svalgon číše, i měl již pokoj od nich. Někteří vyšli na dvůr, jiní usedli aneb uložili se k ohni. Věštec seděl jakoby byl ospalý, a dřímotou vyhýbal se rozmluvě.

Tak minula značná čásť dne, a svalgon měl dosti času se zotaviti. Dvořan, který jej byl přivedl, mezi tím odešel, i neukázal se až večer.

„Nyní jest čas,“ pošeptal mu přistoupiv k němu. „Reda již ví, ze jsem jí přivedl člověka, jenž umí písně a staré pohádky. Pojďte se mnou.“

Svalgon poupraviv na sobě oděv hodil torbu do kouta a mlčky následoval svého průvodčího.

V druhém konci stavení, na kamenné podezdívce, nacházely se komnaty kunigasové, z menších trámů v srub sbité, mechem lépe ucpané a stropem před zimou a nečasem chráněné. Když tam vešli, byly již počaly obvyklé večerní přástky. Oheň uprostřed živen smolnou loučí rozesýlal jasné světlo. Kolem něho seděla bíle oblečená děvčata, předouce a zpívajíce.

V pozadi stála zena tváře vážné a jako noc smutné, vzrostu nehrubě vysokého, ale silná a lepotvárná. Jakkoliv oděv její byl s části ženský, na hlavě pak měla smuteční vdovskou roušku, zakrývající bujné vlasy, nicméně postava její, výraz tváře i pohyby činily ji podobnější k muži. Ano bedra její objímal i pás sloužící k zavěšení meče. Stála, jakoby se byla zakoukala v oheň a ponořila v poslouchání písni — podobna kamenné soše. Lidé v komnatě přítomní drželi se opodál, netroufajíce si pohleděti na ni; a zašilhal-li někdo po ní, ihned strachem klopil oči.

Opodál za ní, kam jen slabší odblesk ohně zasahoval, na loži vysoko kožemi vystlaném, něco se hýbalo. Chvílemi vynikala z černých vlasů dlouhá, bledá tvář, na níž černé misto naznačovalo otevřená ústa. Patrně zdvihala se i klesala. Byl to věkem shrbený Valgutis, otec Redin, který ještě některou chvíli takořka probouzel se k životu, zpíval, věštil, vstával, ano zdálo se, že na jakousi hodinku nové nabude síly, aby pak zase upadal v ospalost a mlčení na celé měsíce.

Děvčata zpívala starou píseň:

„Vyšel, vyšel otec na podvoři krásné,
zlaté klíče zvoní, ráno syny budí.
Vstávejte, mé děti, na nohy, synové!
hej, podvoří naše vrazi obklopili,
sestry vaše cizí lidé pryč odvedli.
Honem v hon za nimi, dostihnem je ráno,
vojsko rozprášíme, sestry vybavíme,
v táboře je najdem.
Poznáme je snadno. majiť zlaté vlasy,
a na vlasech zlatých přepásky zelené,