Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/25

Tato stránka nebyla zkontrolována

Dvořan, silnou rukou do kolena se udeřiv usmál se. „Však tě neoběsí, aniž ti hlavu nesrubnou; Němec nejsi aniž jím smrdíš. Ovšem, kdyby v tobě Reda větřila zrádce neb Němce, neradil bych ti dostati se v její ruce. K jejímu rozkazu jsou dva křižovničtí rytíři v železném odění jak stáli vrženi na hranici a za živa upáleni; ale svalgonovi, chudému věštci, tu nikdy oni vlasu s hlavy nespadlo.“

Přes toto tvrzení pocestný slyše ta slovu bledl a chvěl se — snad zimou; a jakkoli nutil se k smíchu, nehleděla mu z očí veselost.

Zovoucí jej do zámku šťouchl ho loktem. „Nuže,“ pravil, „rozmyslete se, pojďte se mnou, já vás doprovodím.“

Svalgon ješte váhal. Po chvíli však zmuživ se vstal stenaje. „Budiž,“ řekl, „půjdu s vámi.“

Zároveň vstal i druhý.

„Což? k Redč?“ tázal se Gajlis.

„Ovšem.“ pravil dvořan: „na hradě nemají se čím baviti. Děvčata, báby i všichni co nás tam jest vypověděli jsme již vše co jsme uměli, a to desetkrát.“

Svalgon sebral svůj vak a své uzlíky, a oba vydali se na cestu. Úzká stezka vedla odtud přes zmíněný svrchu přesmyk země k zámku, jak daleko šla, viděti však odtud nebylo. Z jediné to stezky rozvětvovala se za hrází celá síť jiných vyšlapnných mezi drobným kamením, mechem a vybledlou špatnou travou. Větší cesty nikde nebylo viděti, u pahorku pak ani vrat, jimiž by se vcházelo do zámku. Dvořan stezek nedbaje kráčel přímo k náspu, který zdola hledícím zakrýval čásť ohromných dřevěných stěn.

Svalgon spěchal za ním, a nepozorován rozhlížel se bedlivě na všecky strany. Tak dostali se pod samý vysoký násyp země, uprostřed něhož trčely zde onde ohromné kamenné balvany. Stromy na náspu rostoucí, koly a prkna pod pískem vyhlédající držely pohromadě zemi, aby se nerozsypala. Nyní, na samém podvalu, dostali se na pěšinu. Dvořan, který šel napřed, zastaviv se počkal na svalgona, vzal jej za rameno, posunul před sebe, a nežli tento mohl se obhlednouti a zpamatovati, nacházel se ve tmě. Násyp se byl před nimi jakýmsi zázrakem otevřel, i stáli nyní ve vlhkém jakémsi průchodě, nic vůkol sebe nevidouce. Průvodčí pevně věštce za rameno drže pobádal jej ku předu. „Jen směle,“ pravil, „roztáhni ruce u hmatej po stěně… nepadneš.“

Temný průchod zatáčel se nejprv na levo, pak v pravo. Svalgon cítil, že sestupuje dolů, potom to šlo zase trochu vzhůru. Objevila se mdlá, drobná světélka, jako několik jasných hvězd na nebi nočním. Byly to skuliny ve dveřích nedokonale k sobě přiléhajících. Svalgonovi se uvolnilo, kdyz je rukama namakal; otevříti však jich neuměl, a teprv průvodčí jeho vyvedl jej na denní světlo. Stáli na úzké cestě, za kterou viděti bylo příkop a za tím ohradu z husteho kolí. Nad ní čněly vzhůru zdi hradní. Tou cestou šli až ke druhé fortně, chráněné ohromnými kamennými balvany. Za těmi nebylo jí vidéti; teprve když dostali se za kamennou hradbu, průvodčí svalgonův zaklepal na úzká dvířka, která se otevřela.

První vešel provodčí, veda za ruku věštce, jehož co cizince nebyla by stráž vpustila; také smečka psů zvětříc neznámého zuřivě se naň sápala. Novým tmavým průchodem přišli do vnitřního nádvoří. Tu teprv mohl svalgon zblízka popatřiti na budovu, která nezdála se býti vystavěna rukou lidskou. Vzhůru čnély tu zdi do takové výše, že nelze bylo dostihnouti vrcholu jejich, hladké, pevné, o nichž zdálo se, že nižádná moc lidská nedovede jich pobořiti. Podivením zaražen pohlížel na ně svalgon s obavou u úctou.