Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/2

Tato stránka nebyla zkontrolována

I.

V křižovnickém Marigrodě zvoněno na večerní klekání. Hlas nevelikého zvonku, tichý, smutný, jaksi lenivý, rozléhal se po dvorech zámeckých, hned povznášeje se, hned tichna, jak právě kde vítr jej odpuzoval anebo přibližoval. Kaplička, jejíž dvéře byly otevřeny, byla ještě zcela prázdna a skoro tmavá.

Bylo pozdě na podzim, soumrak mlhnvého dne zahaloval budovy zámecké, které v tom pološeru braly na sebe podoby fantastické. Část jich ztrácela se v temnotě se rozplývajíc, některé stěny vystupovaly ostře, osvětlené napolo zbytkem dne anebo rozžatými lampami a pochodněmi, jež zářily jako skrze dým. Zde onde otevřená vrata podohala se černým ústům, jinde zamřížované okno, vnitřním světlem se rdíc, ve kterém tmavé postavy se přesouvaly, hořelo jako tichým a tím strašnějším požárem.

Celý zámek vyhlížel zasmušilý a neveselý jako vězení. Mlčky, smutně, zvolna přecházely po dvorech postavy rytířské, čeleď v krátkých kabátcich, pacholci s ostříhanými hlavami. Lidé tito, zvyklí v jistých dobách odbývati povinné výkony, ubírali se bez řeči, bez znamení života, podobni kolečkům nějakého umělého přístroje, kam je posýlal němý rozkaz. Hrozné to ticho přerývalo jenom chvílemi zavytí uvázaného psa nebo ržání koní ve stáji. Avšak i tito tvorové, jakoby uvyklí byli klášternímu mlčení, brzy zase utichali. V té velebné tichosti spočíval jakýsi slavný smutek a síla, jakou se značí každý čin, konaný bez hluku pokojně, ana sbírá se naň všecka mohutnosť lidského ducha.

Všeliký povyk při činnosti lidské maří dojem vítězné moci, jaký provází dobrovolnou němotu. Zde mimo slabý hlas zvenku, svolávajícího bratry k modlitbě, jiného nic nebylo slyšeti. Chvilkami vítr podzimní přeříznul těžké povětří vlhkostí nasáklé, a prodíraje se úzkými prosmyky mezi stěnami rouhavým hlasem posmíval se přikázanému mlčení.

Do kaple, kde před oltářem hořela se stropu visící lampa, jenom slabě osvětlujíc stěny, pokryté nápisy a korouhvemi náhrobními, sešlo se lenivě nemnoho pohožnějších rytířů k večerní modlitbě. Kněz v kápi stál u stupně oltáře, modle se rychle, polohlasitě, jako z povinnosti, ospalý a roztržitý. Stojící ve svých vyřezávaných lavicích starší bratří, kteří více z povinností a pro příklad, nežli z pobožnosti se byli shromáždili, nejevili při modlení velikou horlivosť a vroucnosť. Někteří z nich schoulení do sebe šeptali; jiní s rukama na prsou složenýma zdáli se s omrzelou odevzdaností očekávati konec. Jeden, podepřen o stolici a jako v myšlenky pohřížen, měl zavřené oči a dřímal neho spal. V temné hloubi kaple těžko bylo rozeznati ty, kteří zvonkem zavoláni shlukli se byli u dveří, nekladouce velikou váhu na pobožnosť.