„Ejhle!“ odvece Kurt. „Odkud vzali jste pláště šeré! Kdo se nevykáže původem ze čtyř erbův, musí nositi šerý, ačkoliv jest šlechtic a tak dobrý jako druzí. Erb erbem; nejstatečnější, nemá-li jmění, není-li bohat, musí obléci šerý. A ty šeré pláště lépe se odrážejí od bílých. Ejhle!“ zamručel stařec, „veliký mistr má kompana — už jej také všichni bílí musí míti, a hnedle jim nebude jednoho dost. Jindy o velikých svátcích dáváno kotlík pigmentu na posilněnou, teď ho roznášejí celé láhve po celách. Jindy nebylo dovoleno promluviti na ženskou: hle! teď staršina zjevně chová v městě milostnice.“
„Otče!“ ozval se Bernard k omluvě.
„Bratře můj! já se neklamu; tak jest. Bůh mi svědkem! Musím mluviti, neboť mi srdce puká; posvátný řád kříže Kristova miloval jsem, ale řád Belialův oškliví mi se.“ Vzdychnul a na chvíli zamyslil se, oči pohaslé k zemi sklopiv. „Jaký bude konec?“ zvolal pak, „takový jako templářů! ba možná, že nás očekává, ještě cos horšího! Králové hltavě hledí na naše poklady, papež odrodilých dětí se odřekne.“
„My, díky Bohu,“ odpíral Bernard, „nejsme ještě modláři a odpadlíci jako oni byli.“
„Slovem ne, ale skutkem jsme!“ zvolal stařec. „Kdo nežije dle Boha, ten Boha zapírá.“ Zemdlen oddechl sobě Kurt, polože ruku na prsa mocné se dmoucí.
„Děkuji vám za soustrasť,“ pravil Bernard kořistě z přestávky; „ale já si Ludera neberu tak tuze k srdci. Nechť si mluví a myslí co chce, já budu také po svém jednati.“
„A já budu mluviti,“ řekl stařec. „Také smělé slovo něco vydá, kdyz ruky povznésti síly nedovolují.“ Vzdychnuv zeptal se pak tonem lahodnějším: „Což onen chlapec, kterého jste po lidsku a po křestansku vychoval, jednav tak velmi chvalitebně; ten tomu jaksi nechce rozuměti?“ Při tom úšklebně se pousmál.
„Ještě ke všemu tomu se roznemohl,“ pravil Bernard.
„Však on se pozdraví,“ odvece lhostejně stařec. „V tom věku nebývá choroba nebezpečna. Jinoch dospívá, krev se mu bouří. Potřebí jej na koně posadit a dát se mu vyskotačit.“
„Otec špitálník praví, Ze již na koně nesedne,“ doložil smutné Bernard.
„Dejte ho některému komturovi, aby měl trochu více svobody,“ zamručel stařec.
„Na všecko to jsem již pomýšlel,“ pravil Bernard, „i sám k tomu radil.“
Stařec nepřikládal nemoci velikou váhu. Sám tolik svizelů vítězně přetrpěv a život zachovav nemohl pochopiti, kterak by choroba mohla se státi nebezpečnou. Jej hlavně zajímalo to, co kolem sebe viděl a načež nepřestával horliti a sobě stěžovati.
Bernard poslouchal jej více z úcty nežli se souhlasem, dopřál mu uleviti svému hoři, a když Kurt chystal se vstáti, neboť mu zde začalo býti zima, ujal ho za ruku a chodbami doprovodil do jeho komnaty.
Již bylo ticho v celém zámku, nadcházela hodina odpočinku; rytířové ukládali se ke spaní, jen mezi čeledi znáti bylo ještě nějaký ruch. Bernard nevrátil se do svého bytu, nýbrž po krátkem přemýšlení vyšel ze zámku na podvoří a zamířil k zámku dolnímu, kde nalézal se špitál. Tam bydlili veliký špitálnik i pomocníci jeho, a Bernard věděl, že nejen v tuto dobu, nýbrž třeba po celou noc horlivý a hovorný staroušek Silvester neuléhal na odpočinek. Nikdy nikdo neuhodl, kdy spí a kdy se probouzí. Dle starého pravidla řádu kladl se na lože oblečen, často jen sedě podřímoval, a když služebná čeleď myslila, že usnul, on s lampou v ruce objevoval se u lože nemocných, anebo tam, kde jich ošetřovatelé byli povinni bdíti.
