Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/17

Tato stránka nebyla zkontrolována

vráskami pokryté zachovaly výraz mužné odvahy a sebevědomí, k čemuž přiměšovala se jakási trpkost, stahující ústa smutkem a úšklebkem.

Byl to nejstarší z rytířů křižovnických v té zemi bojujících, Kurt hrabě Hochberg, jehož zámožná rodina pocházela od Rýna. Před několika desetiletími přišel sem po bouřlivém živobytí následkem rodinných sporů bojovat proti pohanům a zůstal tu. Ztýrán válkami, ve kterých nejednou klesl na bojišti hledaje smrť, ale vždy jakýmsi zázrakem byl zachován, neměl již ku komu se vrátiti a přirostl do své kamenné klece. Bratři nejednou chtěli jej zvoliti komturem, pokladníkem — ano mohl i o samo mistrovství se ucházet; on však jako Bernard odmítal od sebe všeliká břemena a pouze jako tento s velikou láskou bděl nad osudem této mečové kolonie německé, o jejíž prospěch co nejhorlivěji se zasazoval. Ale Bernard byl činným, Kurt pak již jenom naříkal a mručel, a všemu co nového zaváděno se posmíval. Pro dávné jeho zásluhy snášeli to bratří od něho, jakkoli krmil je pravdou až příliš trpkou.

Starý hrabě málokdy hýbal se ze své komnaty; na podzim a v zimě, když v něm ozývaly se pošramocené kosti, seděl v kožích zaobalen u krbu. Jeho návštěva u Bernarda nebyla bez významu. Tento ihned se domýšlel, že musí souviseti s výtkami, které mu byl činil veliký mistr. Kurt maje za to, že bratr bolestně cítí tu křivdu, pokládal za svou povinnosť, jíti mu vyjevit svou soustrasť.

„Vida, vida,“ počal již ve dveřích, „mistr Luder již ukazuje zuby! Nechce trpěti, aby tu směl kdo co jednati mimo něj. Již pustil se do vás!“

Bernard lhostejně pokrčil ramenoma.

„Jest mi vás líto,“ pravil stařec hlasem bezvýrazným, bezzubým, „srdečně líto! Ale na tom on nepřestane! Starý náš řád, jeho práva i obyčeje, to vše naši mladí předělají, až z posvátné řehole stane se nestvůra.“

I jal se třesoucí se rukou rozkládati v povětří. Bernard, vida jej s těžkostí na slabých nohou stojícího, přišoupnul mu jedinou stolici své komůrky. Kurt usedl na ni stenaje. Hospodář věděl, co jej očekává: musil vyslechnouti všecko, co se dlouhým mlčením bylo nashromáždilo v zarmouceném srdci a hlavě křižovníkově.

„Já,“ pravil tento plivaje a nedaje Bernardovi k slovu, pamatuji jiné časy, jiné lidi, prvotní řád, tak jak sem z Palestiny se přistěhoval — to vám nejlépe mohu pověděti já — vlečen jest do záhuhy. Boha jiz u nás není, řádu málo, rytířstvo zhrdlo — samá rozpustilosť, samá pýcha! Čím dál tím hůř!“

„Já nevidím ještě tak velikou zkázu,“ začal Bernard.

„Protože jsi sám dobrý,“ přejal mu ře Kurt. „Já předvídám zlé, zlé. Oči moje toho již nespatří, ale řád padne jako mezek s nákladem zlata na poušti a krkavci mu vyžerou boky, rozsápají vnitřnosti.“

Bernard chtěl vzíti řád v obranu, ale stařec nikterak ho nepřipustil ke slovu. „Ty málo pamatuješ starých našich časů.“ pravil. „Byly to jiné, lepší časy. Byl mezi námi duch jiný, byli jsme rytíři kříže Kristova i pravdivými řeholníky; dnes jsou z nás loupežní rytíři! Na výpravu šli jsme, postivše se o vigilii, s písní o Rodičce boží; neměli jsme ani pohodlného lože, ani zlatých řetězů na krk, ani vína na cestu, ani kompanův ani knechtův, aby za nás nosili břemena a zbroje. Všichni bratři byli sobě rovni… a dnes!“

„My podnes cítíme se sobě rovnými.“ řekl Bernard.