blíže popatřiti na tohoto zvláštního lidského tvora. Tvář okrouhlá, hrubá, veselá, opálená, od dolu řídko obrostlá, neměla do sebe nic význačného, kromě veliké a všeobecné škaredosti. Ničim nevábila k sobě oko, byl to obličej člověka z chatry, sestárlého v těžké práci, otužilého, uchváceného a břemeni zvykleho. Široká ramena, hrubé ruce, prsa vystouplá, nohy krátké a jako špalky mohutné, tělo složité a neohrabané, jakoby z jednoho kusu bylo vytesáno, to vše nevydávalo příznivého svědectví o tomto polozvířeti. Nač mohl rozumný Bernard potřebovati takového chlapa, jehož místo bylo při koních ve stáji?
Nicméně rytíř pokročiv proti němu pohleděl mu do očí. Také Šventas upřel naň zrak, a nepovšimnuté jeho zřenice zasvítily se, ne-li rozumem, aspoň chytrostí a prohnaností, které nebylo potřebí zakrývati před pánem. Ale v neforemném tom trupu vězelo něco skrytého, masem obrostlěho, tajícího se pod hrubou horou. Vyzrazovaly to oči, jež ihned sklopil. S podivným úsměvem, v němž bylo něco pochlebnosti a něco radosti, Šventas poklonil se, a vzav konec bílého pláště Bernardova pokorně jej políbil. Čekal rozkazu.
„Na cestu!“ promluvil Bernard zticha položiv prst na ústa.
„Dobře, tatíčku, na cestu tedy, na cestu.“ odvětil Šventns chraptivým hlasem v lámané němčině cizím názvukem pronášené, při čemž ustavičně se smál, ukazovav dlouhou řadu malých, ostrých zubů. „Na cestu, tedy na cestu!“ opakoval. „Což já někdy uléhám chorobou jako jiní? Já každou chvili jsem hotov; hůl do ruky a hajdy. Ale kam pak?“ tázal se zvědavě očima mžouraje.
Bernard mlčel. „Což kdyby na Litvu?“ zašeptal.
„Ó, ó! ale co to?“ rozesmál se Šventas. „Bude-li třeba, půjdu i na Litvu. Což jsem tam nebýval?“
„Jest třeba tam jíti a zdráv se vrátiti,“ doložil rytíř; „záleží na tom. Jíti tam, chytře vylákati z lidí tajemství a mně oznámiti.“
Na místě odpovědi udeřil se Šventas v prsa.
„Ale poslouchej,“ pokračoval Bernard, „ty bestie litevská, aby se ti na svobodu puštěněmu nezalíbily divoké živobytí a dávné surové obyčeje, abys nezradil mne a řád. Dobyl bych tebe z podzemí a dal pověsiti jako psa!“
Chlapem trhlo to v celém těle při těch slovech, div že neposkočil, i pozdvihl vzhůru obě hrubé pěsti.
„Vy mne neznáte!“ zvolal skoro hněvivě. „Což já tam od vás nechodil, ne jednou ani dvakrát, ale desetkrát na výzvědy, slídě a věrně vše donáašeje? A co je mně do těch sveřepců, těch pohanů? Což není vám zjevno mé živobytí, neznáte srdce mé? Však jsem se vám dal sám v moc, abych se mohl mstíti svému rodu po celý život, pokud duše v těle. Pověšeného od svých uřízla mne matka. Vzali mně milenku, spálili chalupu, všecko nespravedlivě. Oni nejsou moji bratři, má krev, ale moji vrahové. Proto jsem šel sloužit vam.“ Pro vzlykot nemohl hned mluviti dále, až teprve po nějaké chvíli upokojiv se dokončil: „Kam mám jíti, tatíčku? Jen poteče-li pak jejich krev, půjdu, ó půjdu!“
Bernard se nerozmýšlel, nachýliv se k chlapu zeptal se ho: „Víš-li, kde leží Pilleny?“
Chlap pokynul hlavou, že ví.
„Sedí tam…“
„Stará Reda, vdova po kunigasovi,“ přejal mu řeč Šventas, „jíž syna jako malého chlapce ukradli a zabili. Ta bába vydá za tři zuřivé muže. Tam vlézti, jako dostati se do vosího hnízda anebo položiti se ke spaní do mraveniště.“
