býti pánem na svou ruku, každý chtěl míti vlastní zásluhu, kde ani sukně, ani koně, ani slámy, ani důležitosti míti rytíři nenáleželo. Každý právě činil co chtěl; ale budoucně tak nebude!“
Bernard zvolna odpověděl: „Kladete-li mně za vinu, k čemu celá naše kapitola dala své přivoleni, tedy svolejte radu k soudu nade mnou. Dostavím se bez odporu; ustanovte místnosť, půjdu na chléb a vodu, třeba s Endorfem.“
Mistr odvrátil se s ušklebkem na tváři. „Dosti,“ pravil; „kdybych vás chtěl souditi, nepotřeboval bych k tomu teprv svolení vašeho. Jakkoli vy tu jako prostý rytíř máte jakýsi vliv nad stav i stupeň svůj, do všeho se mícháte a všecko říditi chcete, já se vás nebojím, nebojím.“
Bernard uklonil se pokorně, ale zároveň jaksi sebevědomě. „Neosobuji sobě ničeho,“ řekl, „nad to, k čemu každý z nás rytířů má právo. Vládě vaší vždy ve všem se podrobuji.“ To pravil bratr Bernard ukloniv se napřed mistrovi, pak ostatním přítomným, načež odešel dveřmi vedoucími do veliké, ještě prázdné jídelny. Na kamenné podlaze rozléhaly se kroky jeho, jichž srážka s hlavou řádu neuspíšila.
Veliký komtur, spolu s maršálkem nejvyšší po mistru hodnosť v řádu zaujímající, s úctou ale bez obavy přistoupil k Luderovi, pohlížejícímu za odcházejícím.
„Vaše Milosť,“ pravil lahodně, „má proti němu nějaký předsudek. Choval jste se k němu příkře. My zvykli míti se k němu šetrně. Máť on zajisté veliké zásluhy o řád, a jakkoliv mu kapitola několikráte podávala vyšší důstojenství, on vždy je odmítnul.“
„Tak!“ odvece mistr. „Nemaje ani titulu ani závazku do všeho se plete, všude šťourá a potají radí. Já ani nad sebou ani vedle sebe takových skrytých pomocníků nesnesu.“
Členové staršiny hleděli jeden na druhého a veliký komtur další spor za nemístný pokládaje umlknul.
Obratem i koncem rozmluvy Luderovo čelo se zamračilo. Možná že cítil, kterak se zbytečně prozradil. Obrátiv se k maršálkovi ptal se ho na přípravy k nastávající výpravě do Litvy. Odpověděno mu, že všecko jest připraveno, a že se jenom čeká na mrazy, až by močály a bahna zamrzly. Dále oznamoval veliký komtur, že z Němec přišly zprávy o brzkém příchodu ochotníkův.
Všecky tyto příznivé noviny však nedovedly mistra rozveseliti. Zůstal zamyšlen, jakoby dosavad ho nebyl přešel hněv na bratra Bernarda. Po chvíli přešed jednou nebo dvakráte síň pohledl na dvjéře do své kapličky a ložnice — na památné to místo, kde zavražděn Osselen — a ukloniv hlavu naproti přítomným vzdálil se do bytu svého. Očekávající ho kumpan Henneberg otevřel mu dveře. Ostatní taktéž chystali se k odchodu.
„Mistr je nespravedliv k bratru Bernardovi,“ ozval se potichu pokladník; „snad ho málo zná.“
Všichni přisvědčili kyvnutím hlavy.
„Jest to skutečně muž úcty hodný, jenž má největší zásluhy o řád,“ dodal maršálek. „Jiní všichni pamatují poněkud i na sebe — jsmeť všickni lidé, — ale ten nikdy neměl jiné myšlenky, leč na velikost a prospěch řádu, ano téměř člověkem býti přestal, tak srostl s tím oděvem, jejž nosí.“
„Ani slávy, ani moci pro sebe nevyhledává,“ řekl komtur. „Ale Luder ho později lépe pozná.“
