„Rovněž,“ pravil, „nedostane se nám žádné kořisti. Ne dosti na tom, že se pozabíjeli, oni ještě majetek svůj s sebou na hranici vzali. Viděti tu zbytky nedopálené. Ó to jsou zmije a ne lidé!“
Všecka tlupa, která se vedrala do hradu, stanula opodál dívajíc se a dále jíti si netroufajíc; ukrutná dobrovolná ta seč učinila na ně dojem zdrcující. Byli to lidé? Jaký to pocit naplňoval jich prsa, jenž mohl zroditi takovou lhostejnosť k životu?
Uprostřed všeobecného mlčení starý Siegfried pohleděl k táboru. „A co, milí pánové!“ pravil. „Myslím, že tam pro nás již přichystali stoly. Takový pohled na pečené maso pohanské přiostřuje chuť. Pojďme se občerstvit!“
Vsednuv na kůň vracel se ke vratům. Maršálek, veliký komtur a hosté mlčky jeli za ním.
Pilleny dosud hořely.
Když všichni opustili hrad, v němž pouze již oheň hospodařil, vystoupila z jámy lidská hlava a dvé krvavých očí počalo se rozhlížeti kolem.
Jediný Šventas neměl odvahy umříti.
