První, jenž vešel, byl bratr Bernard — možná že snad chtěl zachovati svého vychovance.
Baniuta zavěšena na ramenou Margerových odhalila bílá prsa.
„Drahý můj, již čas!“
Klesla na prahu krví zbrocena.
Marger vztekle vyskočil a vida blížiti se Bernarda vrhl se na meč z prsou Baniutiných dobytý; padl nevydav ani vzdechu.
Vítězové tiskli se dovnitř. Nad výjevem, jejž spatřili před sebou, i dlouhým bojem rozpálení, zpití, šílení strnuli. Všichni stanuli vkročivše na dvůr, jakoby nevídaná nějaká síla je zdržovala.
Bernard viděl, jak Marger ženu k sobě tiskna meč v prsa jí vrazil a pak sám do něho se vrhl. Byl to poslední živý člověk v Pillenách.
Jako jedna ohromná hranice plálo vše: tvrz, domy, chaty, vše. Moře plamenův pohlcovalo mrtvé i umírající.
Maršálek vjíždějící koňmo jako vítěz, za ním Braniborák, hrabě Namurský a celá družina vznešených hostí oněměli a stanuli. Pohlížejíce na sebe nechtěli uvěřiti vlastním očím. I nejzuřivějším, již se chystali na rozkoš vraždění, stydlo srdce v prsou.
Ze žádných úst nevyšlo slovo podivení nebo hrůzy. Všichni stanuli jak omráčení patříce na hranici, na spáleniště, na mrtvoly, na sebe.
Jen bratr Bernard postoupiv o několik krokův sklonil se nad tělem Margerovým. Přiložil dlaň k okrvaveným prsům, z nichž tekla ještě krev — byla ztuhlá. Rty jeho zdály se šeptati modlitbu.
„Věru,“ ozval se slabým hlasem Braniborák, „stálo to za tu dlouhou cestu a válečnou výpravu, abychom patřili na výjev, jakého člověk do smrti nezapomene.“
„Divoši! Divoši!“ zabručel ne bez úštipku hrabě Namurský. „Ale přece dovedli umříti jako nějací staří Římané. Hrdinství to, jaké nemá příkladu v dějinách: hodno, aby zvěčnila je píseň básníka.“
Maršálek byl zamyšlen.
„Viděti, milostivý kníže,“ pravil, „s kým tu řádu jest bojovati. Ti, kteří vlastního života nelitují, volíce raději smrť než otroctví, jsou nám strašnými. Proto vy všichni povinni jste nám pomáhati; neboť jakkoliv mocný jest řád, proti zoufalcům nevystačí.“
Starý Siegfried byl první, jenž opět nalezl klidnosť mysli a obvyklý svůj humor.
„Uspořili nám práce,“ prohodil pohrdlivě, „sami na sobě vykonavše spravedlnosť.“
Po těch slovech ssedl s koně stařec daje příklad jiným, kterého však nikdo nenásledoval, a směle vkročil mezi mrtvoly, rozhlížeje a usmívaje se.
U vchodu do sklepa ležela mrtvá Baniuta s ústy otevřenými jako k úsměvu. Ruka její spočívala na prsou krví zalitých, otevřené skleněné oči hleděly již do jiných světů.
Siegfried zastavil se u ní. „Také zde služka paní Gmundy!“ zvolal. „Pro Boha, i ta se zde nalezla! Vychovanec Bernardův ji vzal s sebou na cestu, aby na útěku se mu nestýskalo.“
Pošklebek ten nenalezl ohlasu, čímž starý křižovník ani dost málo nezdál se dotknutým. Prohlížel si nedohořelé mrtvoly, jakoby je počítal.
