„Patříš na mne, starý! Tak, dobře, pomiluj mne u dej mně lehkou smrť jeho rukou!“ Políbila železo a bezděky opět ocitla se jí píseň na rtech:
„Ach umírám v mladém věku! Avšak co mně scházelo? Života jsem užila, lásku jsem poznala, milého jsem stiskala; i on půjde spolu se mnou, krev naše se pomísí.“
S očí slza jí ukápla na meč, Baniuta honem ji utřela, postavila meč a vyběhla. Opodál spatřila Margera v čele zástupu; i nabrala v jednu číši vody, v druhou medu a pospíšila za ním.
Rozjaření křižovníci zpívajíce jakousi pohřební píseň vší silou doráželi na druhý parkán. S křikem a vytím odráželi je Litvíni; a kdykoliv padl bojovník v železo oděný, zdvihl se křik ješte hlučnější. Znovu pouštěli Němci ohnivé střely, ty padaly doprostřed hradu. ale nikdo jich nedbal. Několik lépe namířených uvazlo ve stěnách věže.
Vižunas ani Marger neměli kdy rozhlížeti se, stěny začaly chytati. Plamen po nich nesměle se rozlézal, chvílemi zdál se hasnouti, zalézal do skulin, ale potom jasněji vyšlehl. Dva malé splývaly v jeden, plížily se po věži jako hadi, poletovaly jako ptáci. Noc bledla, znova se rozednívalo, již bylo viděli jen dým. Věž stála jako včera, celá, nedotknuta, ale uvnitř jí šumělo to, syčelo a praskalo.
Křižovníci hnali útokem.
Druhý parkán byl vyšší a silnější, ale i ten již začínali podsekávati a zapalovati. Litvíni lili vodu, kde zaslechli praskot ohně, metali na oblehatele poslední kamení ze dvora, dobývané zezpod zdí. Konečně, když nebylo nic jiného, shazovali mrtvoly.
Hluk boje na místě slabnutí rostl vždy pronikavěji; některou chvíli maršálek slyše jej chvěl se hrůzou, byloť v něm cosi prodírajícího se smrtelnou hrůzou až do kostí. Lidé, kteří zpívali takovou píseň, ani vzdáti se ani za živa lapeni býti nemohli. Němcům na hradby se drápajícím chvílemi srdce v těle bíti přestávalo. Opanovalať je hrůza z této zoufalosti. Ale hanba bylo ustoupiti; hnáno jich a vždy noví běželi. Celý den neustával boj.
Plameny objaly věž až do štítu halíce ji takořka v roucho purpurové: dlouho stála tak nepřemožena, jasna, strašna, pak náhle s velikým třeskotem sesula se a nad ní povznesly se kotouče dýmu a rozprysknuté jiskry. Na hradě odpověděno křikem.
Vižunas ohledl se.
„Nebude scházeti podpalků na hranici,“ pravil nevěda, že tato již od jisker na ni padajících pomalu hořeti počínala.
Marger bil se. Pot i krev zároveň tekly mu s čela, proudy jejich splývaly mu po bílých prsou. Stoje na vysoké kládě ohledl se, zdali není již čas zanechati boje a počíti seč.
S nebeské oblohy zvědavě pohlížely hvězdy. I tam zdál se panovati jakýsi nepokoj, bohové litevští vysýlali na zemi posly své nebo metali ohnivé střely, neboť na černém klenutí poletovaly hvězdy kreslíce jasné dráhy. Vižunas pravil zticha: „Duchové otcův přicházejí pro nás na zemi! Pilno nám s nimi se spojiti.“
Počalo svítati. Za chvíli již měla povalena býti též druhá hradba. Lidé ztráceli síly, mrtvol ležely ohromné kupy.
