Až dosud byl zápas nerozhodnut. Nastal den, nic nezměnilo se; toliko zápal rostl a na obou stranách jevila se šílená bojechtivost.
Vižunas, stojící na povýšeném místě, rozhlížel se starostlivým okem vůkol, bledl a počal místo dávati obavě. Živá zed držela se dosud, ale parkány a ploty praskaly hrozíce povoliti. Na více místech podťaly je sekery knechtův, někde sražena obmítka a oheň chytal se suchého dřeva, celými řadami se klátily koly v plotech. Stařec již předvídal okamžení, ve kterém křižovníci do hradu vtrhnou. Ale za prvním ohražením stálo druhé, ještě hmotnější, vyšší a pevnější. Prvního nebylo lze déle obrániti.
Podvečer, když opět vystřídávaly se sbory, náhle pod nátiskem lidí s praskotem řítily se koly, a ti, co stáli u nich v první řadě, padali obrancům pod nohy. Ti vrhli se na ně sekerami jim hlavy rubajíce. Ale nedlouho trval divoký jich vítězný jásot. Vižunas dal v čas umluvené heslo a všichni spěchali ukrýt se za druhou stěnu hradební.
Ta byla poslední, ale dobytí její bylo mnohem nesnadnější. Křižovníci, kteří se toho nenadáli, že by parkány tak rychle a náhle se sřítily, padajíce s nimi k zemi nemohli se tak brzy vzpamatovati a povstati, značná část jich porubána přišla o život, ještě větší odnesla taková poranění, že se stali neschopnými k boji. Staršina s ostatním lidem pozdě jim přispěla na pomoc. Litvínům všem podařilo se ustoupiti bezpečně za druhé hradby. Boj musil býti na čas přetržen.
Maršálek, patřící na tu porážku, která byla zároveň vítězstvím, sám běžel k ohradě kořistit z okamžitého zmatku, z otevřených bran i ústupu obležených. Ale dostati se přes mrtvoly a hořící trámy nebylo snadno, a než dostavily se nové síly křižovníků, již zavřela se vrata a uvnitř zatarasila hromadami kamení.
Ztráta Němců byla dosti značná, na všechen způsob větší, než kdy se nadáli. Tím jenom zvýšila se rozjitřenost jejich proti nepříteli, který se bránil s urputností tak neunavnou. Maršálek bezohledně volal a naléhal, aby v tu chvíli znova bylo hnáno útokem a nedopřáno pohanům zotavení. Zatím nastala noc.
Vnitřek hradu poskytoval obraz hrůzyplný a spolu tragický. Lidé nacházeli se v duševním stavu, v jakém člověka jen málokdy vídáme. Jedni zpívali plačíce, jiní smáli se, všecky ovládala zmámenost. Tváře měli proměněné, síly zdvojené, hlasy nelidské. Ranění rušili se mocí do boje, krví zbroceni zdáli se nevěděti, že jim uchází život. Ti, kdož nikdy nezapěli nějaké písně, nacházeli ji na jazyku; přiletěla odněkud — s nebes, vylíhla se v krvavých těch zápasech. Mužové, ženy, děti — všichni stali se bojovníky. Jakási radosť i zároveň krev hýbaly jimi. Otcové patřili lhostejně na mrtvoly synů, matky zapomínaly na děti.
Uprostřed všecek pod krví, s hlavou povznešenou a s obnaženým mečem stál Marger. Za ním matka jako druhdy v mužském obleku, ozbrojena, s přílbicí na hlavě; po boku Baniuta ve skvělém svatebním rouše, v bílé košili, na níž černaly se krvavé skvrny, s potrhanými šňůrami jantaru na šíji, těžce oddychujíc podobala se mladé vlčici ve hnízdě od lovců napadené. Vižunas jednou rukou stavil si krev, druhou k parkánům ukazoval. Lid hrnul se k nim, jedni druhým nadbíhajíce, s křikem a vřavou.
Marger pokynul, aby stanuli.
„Ještě den anebo dva,“ jal se volati, „a dobudou i této hradby.“
Odpovídáno mu křikem.
