Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/104

Tato stránka nebyla zkontrolována

snoubiti, zármutek, postrach, to vše musil střásti se sebe; neměl k tomu času, musil se brániti.

S hlavou jak opojením zpitomělou vystoupil na nejvyšší místo věže, aby se rozhledl kolem a poznal svoje Pilleny. Stály jako vrostlé v pahorek, pevné, vzdorné, obranné; a lidé, kteří se hemžili u jeho úpatí, jak do počtu tak i do síly a odvahy stačili k osazení hradu.

Kunigas připomínal sobě Malborg, jeho rozlehlé zdi, kamenné stěny, mohutné věže, bašty, v jichžto zdech bylo dosti místa pro jizby. Naproti tomu dřevěné Pilleny zdály se mu jako velikou chatou na rozboření. Připomínal si zástupy křižácké, počet knechtův, jich zbraň a zbroj, kuše, stroje, válečnou vycvičenosť a sílu, a zachvěl se. Před očima jeho se objevila nejbližší budoucnosť, vražedná válka a hrdinská smrť — nevyhnutelná. Mohl buď ustoupiti zachovaje tak sebe i lidi své někam do lesův a zůstaviti hranice otevřené, anebo padnouti v jich obraně. Marger přemýšlel. V duchu svém viděl Baniutu, štěstí, mír, dvorec kdesi v pustině a domácí krb.

An takto stál v myšlenky pohřížen, Reda, kterou byl opustil na posteli plačící, s tváří rozpálenou a s vlasy ještě rozpuštěnými, v sukni rozedrané vydrápala se na věž. Chvíli stála od něho nepozorována patříc z pozdálečí na syna a čtouc v jeho zachmuřené tváři, pak trhla jím za rameno.

„Ty jsi tu nyní vůdcem.“ pravila; „co zamýšlíš činiti?“ upjala na něho zrak svůj.

„Němci jsou silni,“ řekl Marger, „my zde uhoříme tak jako Valgutis na hranici.“

Reda mlčela.

„Neubráníme se,“ doložil kunigas.

„Mlč!“ zvolala matka. „Neubráníme-li se, tedy zahyneme! Ale brániti se musíme do poslední krůpěje krve. Duch dědův i otcův by vstali z mohyly, aby tě prokleli, a já též bych tě proklela, kdybysi ze strachu opustil hnízdo. Ležící na posteli sevřela mne úzkosť. V matce i v synu jest jedna duše; nač ty jsi myslil, to i já pocítila. Miluješ dívku, žádostiv štěstí s ní pojal bysi ji a ušel odtud vydav nepřátelům bez prolití jediné kapky krve mohylu dědovu? Jest-li tomu tak?!“

Marger zachvěl se a zbledl, v prsa mu vstoupila rytířská hrdost, duch dědův.

„Nikoliv,“ zvolal, „ubrániti se nedovedeme, ale umříti dovedu.“ To pověděv rozesmál se smíchem ne vychovance křižovnického, ale divocha.

Reda podívala se mu do očí.

„Tys můj syn!“ Šeptala. Neobrátivši se více k němu sestupovala kvapně dolů s věže, zůstavíc jej samotna.

Marger byl v duchu již rozhodl nad svým osudem.

„Den štěstí, a potom — smrť!“

Uprostřed schodů seděl sklíčený Šventas jemu v cestě.

„Kunigasku,“ promluvil k němu, „tvůj hrad jest ničím, pouze hromada chrastí; křižovníci nás tady upekou. Škoda lidí i nás. Co myslíš, kunigasku?“

„Jdi mi s cesty!“ osopil se naň Marger.

Šel přímo na dvůr. Tam stáli jeho bojarové a přední bojovníci, zasmušilí, čekajíce naň. Spatřivše pána obnažili hlavy.

„Křižovníci táhnou,“ pravil jinoch, bera na se povahu muže. „Pilleny budou se jim brániti. Mluvte, jste odhodláni? Kdo není, nechť odebéře se pryč odtud; kdo zůstane se mnou, musí býti připraven na smrť.“