Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/103

Tato stránka nebyla zkontrolována

osirotil?“ Každý pozdravil ho po svém způsobu, zapěl a opakoval na konci: „Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil? Neměl jsi dosti pití a jídla? Neměl ti kdo sloužiti? Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil? Neměl jsi oděvu, nábytku, plných skříní a všeho dostatek? Co ti scházelo v domácnosti? Proč jsi zemřel, proč jsi nás osirotil? Neměl jsi v domě dítek milených? Neměl jsi ženy, sluhů, soudruhův a bratří, kteří tě milovali? Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil?“

Marger, který ponejprv byl svědkem litevského pohřbu, stál zamyšlen a pohnut. Vzpomínal sobě na černé rakve a žalozpěvy křesťanské. Zde všecko vypadalo a znělo jinak. Tam při loučení se s umrlými odevzdáváni jsou tito Bohu na jeho soud; zde loučili se s nimi jako s odcházejícími k praotcům do vlasti.

Jizba celý ten den, celou noc a ještě nějakou dobu zůstala otevřena, pili tam a zpívali, přicházeli a odcházeli lidé dívající se na nebožtíka a plačíce nad jeho mrtvolou. Bledé tělo s ústy otevřenými, kterých ani smrť zavříti nemohla, sedělo jakoby spalo, nehrubě se lišíc od živého.

Zatím všechno chystáno k pohřbu. A poněvadž každou chvíli očekáván útok křižovníkův, tedy musili vyrovnati hranici na pahorku vedle hradu. Ráno přišly znova ženy a ještě jednou umyly tělo a oblekly v bílé roucho, připásaly mu meč a za pás mu zastrčily sekeru, pak ovinuly mu šíji plachetkou, v jejíž uzel vložily groš na cestu, a znova začala s pláčem pitka na rozloučenou.

U vrat stanul pohřební vůz, na nějž posadili mrtvolu, a dav lidu kolem stojícího jal se odehnávati zlé duchy křikem a metáním oštěpův. Pak nastal všeobecný pláč, při čemž lidé rvali si rozpuštěné vlasy. Nebylo daleko na pohřebiště, kde již narovnána byla smrtelná hranice, ale scházel tu sbor kněží a toliko dva chudobně odění tilusoni z blízké osady musili vykonávati obřady za jiné a odzpívati randy ke cti Valgutisovi.

Marger, který měl povinnosť čeliti pohřebnímu průvodu dědovu, neuměl mu prokázati poslední službu. Všecko bylo mu zde nové, cizí, divné, nesrozumitelné. Když Valgutise pozdvihli a usadili na stolec, jejž v krátce objati měly plameny, Marger musil jíti s políbením se s ním rozžehnat, načež teprve tilusoni zapálili hranici na čtyřech koncích.

Reda, jejíž zoufalosť i žal po otci přecházely až k šílenosti, naplňovala povětří nářkem, rvala si vlasy, zmítala sebou, zpívala, padala na zemi a pláčem všecky ostatní překonávala.

Když plamen vzhůru vyšlehoval, sluhové počali snášeti vše, co mělo na hranici spolu s nebožtíkem shořeti: plné koše zbraní. šatstva, nábytku, drahých nádob, válečné kořisti. Všichni metali a házeli do ohnivého žáru drahé ty poklady, aby duch Valgutisův je vzal s sebou na cestu k vysokému Anatielu.

Čtvrtého dne, když ještě nevystydlo žároviště, z něhož kosti byly vybrány a pochovány v kamenné mohyle na hradě, přišly zprávy, že výprava křižovníkův již táhne na Pilleny. Reda, pohřbem utrmácena, ulehla ztrápena u churava. Marger nyní byl hlavou rodiny a vůdcem. Ona první z lože se vzchopíc poklonila se mu až do kolenou.

„Včera byla jsem matkou a paní, dnes jsem služkou. Rozkazuj ty!“ A zavolavši staršinu řekla ukazujíc na syna: „To pán váš!“ Potom vrátila se na lože své plakat. U nohou jejích zasedla Baniuta sdílejíc její zármutek.

Marger najednou viděl se vůdcem, pánem, i zachvěl se v duchu. Lidé hleděli na něho a čekali; on nevěděl, co má nařizovati. Lásku k dívčině, s kterou se chtěl za-