V Pillenách Baniuta každodenně vystupovala na věž a pohlížela v dolinu, k řece, na lesy, zdali nespatří nikoho se přiblizovati. Jedné noci přiběhly stráže oznamujíce, že zdaleka viděli záři ohně. Reda uhodla, že německá ona nestvůra, která Pillenám měla přinésti záhubu, hoří. Na hradě byla veliká radosť. Baniuta vydrápala se na věž, aby pásla oči své na požáru. Očekávala jej na zejtřek, a téhož dne od rána do večera stála na věži a pátrala, srdce jí tlouklo, a ona každého mimo letícího ptáčka tázala se: „Viděl jsi mého milého? Neseš mi od něho vzkázání? Vryl je do zeleného listu anebo naučil tě je odzpívati?“
Ale ptáčkové přeletovali nepromluvíce ani slova k tesknící dívce. A dlouho nebylo nic viděti, až do večera.
Večer celá řeka svítila se od slunce jako ohnivý potok a na zlatém proudu jejím znáti bylo černé plazy — snad čluny, aneb rybky, anebo snad vodní ptáky? Baniuta zatleskala v ruce. — Toť oni! — I běžela dolů k matce, a hnedle střechy byly plny zvědavých lidí, kteří se dívali a smáli pravíce, že nikdo nejde. Baniuta stála u vrat, neboť tušila, že Marger přichází. Srdce jí zvěstovalo, že se blíží, slyšela, kterak čluny přirazily ke břehu u lidé na něj vystupovali. Též troubení na roh ozvalo se, i vyběhli strážníci, by uvedli pána svého na hrad.
Jediný Valgutis zůstal na loži svém; vsickni ho opustili zapomenuvše na starce, který již dávno nedával žádné známky života. Nyní v něm cosi zahrálo. Krev?… Ovanulo ho to jarem a mladostí, jako vlastní. Vykřikl zoufale. Byl samoten, nikoho nebylo při něm! Teprve tímto výkřikem vzrušení přiběhli někteří. Stařec, nemluva, jenž po dlouhou dobu spal jako sysel, chtěl vstávati. Smáli se mu. Vztahoval vyzáblé ruce, obnažil hubené nohy, tloukl kamennou pěstí a rozkazoval, aby šli s ním.
Musili poslechnouti. Na nahá ramena mu přehodili medvědí kůži. Kmet kolísal se na nohou, ale šel. Šel těžce dýchaje, zamířil ke vratům, kázal se nésti, chápal se vzhůru. Vybledlá, mrtvá tvář jeho, podobná ke tváři nebožtíka, znova obživla, jen úst napořád otevřených nemohl zavříti. Jako zjev z jiného světa stanul za Redou na prahu, právě když Marger s otevřenou náručí spěchal k ní a k nevěstě své. Z prsou starcových vyrval se nesrozumitelný mohutný ryk volající ho k sobě. Vztáhnuv k němu vychřadlé ruce pojal jinocha v objetí, položil sivou hlavu na jeho ramena a — skonal.
Poslední oddech starcův, který po celý život svůj válčil s vrahy a po tolik let pěstoval nenávist k nim, vstoupil do prsou vnuka jeho. Když Reda pohleděla na děsný ten výjev, lidé již odnášeli Valgutise na rukou — ztuhlou, chladnou mrtvolu.
Majíce se vraceti do hradu s písní radostnou vsichni zapěli randu, plnou bolesti a slz, starou randu, s kterou ode dávna provázeny na Litvě mrtvoly na hranici. Všichni kráčeli za mrtvým tělem domů a veliká radost proměnila se v slzy a smutek. Z celého hradu sbíhali se lidé vyptávajíce se na starce, který po tolik let již umíral, kterého však přece vždy znáti bylo a z něhož časem ještě vyšlehoval život jako jasný plamen.
Ihned počal dle starožitného zvyku obřad pohřební. Mrtvola vložena, jak obyčej velel, na smrtelnou postel (patalas), přivalen soudek alusu a otevřeny dvéře, aby všichni mohli nebožtíka ještě naposled pozdraviti. Staré ženy počaly umývati tělo, jež oblekly v dlouhou košili dávno přichystanou, na nohy daly mu líčené střevíce (vižos), načež posadily mrtvolu na lavici v koutě jizby a obstavily ji palicemi, jichž někdy užíval v boji a které ho nyní podpíraly. Tlupa lidu stála kolem starce, nabírali si ze soudku a připíjeli nebožtíku zpívajíce: „Připíjíme tobě, pane milý; proč jsi zemřel? Proč jsi nás
