Jednou večer, když opět přišlí špehové vypravovali o něm v táboře Redině, Marger náhle se vzchopil se sedadla, jakoby byl pojal nějakou velikou myšlenku.
„Oni se mní bezpečnými,“ zvolal, „ničeho se nenadějíce; svoláme něco lidí, vezmeme loďky, opatříme se smolou a ohněm a spálíme toho netvora.“
Šventas nabídl se za vůdce do přístavu. Avšak druhého dne došla zpráva, že loď již jest v řece.
Než Marger neupustil od svého předsevzetí.
„Musíme ji spáliti,“ zvolal. „to jim odejme chuť, a než vystavějí druhou, my získáme čas a jejich hosté se rozejdou.“
Reda schválila zapálení lodi, když však syn její prohlásil se, že sám postaví se v čelo té výpravy, nechtěla ho pustiti. Ale jinoch stál na svém.
„To jest můj první pokus,“ pravil, „tuším, že se mně zdaří. Musím jíti; se Šventasem nebojím se ničeho. Ten, který dovedl přivésti mne sem, bude vědět, jak si počínati, abychom se ochránili.“
Šventas pln radosti bil se v prsa přisáhaje, že dovede zapáliti loď a bez úrazu všecky přivésti nazpět do Pillen. Reda musila povoliti naléhavým prosbám synovým pyšna jsouc na to, že jevil takovou srdnatosť i naproti zuřivým Němcům. Bylať dosud se obávala, aby veliká moc jejich nezastrašila ho a nezbavila odvahy.
S horujícím nadšením vydal se druhého dne Marger se Šventasem a sebraným lidem stranou lesem k místu, kde loď se nacházela. Dříve však přivedl nevěstu svou k matce a odevzdav ji do jejích rukou pravil: „To poklad můj; chovejte jej pro mne, neboť bez něho nemá život pro mne žádné ceny a pro něj hotov jsem jej nasaditi.“
Reda přitiskla k prsům děvče, s kterým již na cestě byla se seznámila a je sobě zalíbila. Srdce jí změklo. Od té doby, co syn sobě počínal jako vůdce a hlava rodiny, ona chtěla býti už toliko matkou. Vrátilať se na stanovisko, pro které byla zrozena a z kterého se byla vytrhla z pomsty za muže a syna.
Jeden oddíl zamířil s ní přímo k Pillenám, druhý ubíral se hustými lesy přes nedostupná jiným bahna a močály k Němenu, neustále na cestě rosta a se množe. Marger na výpravě této dospíval z chlapce a výrostka na muže a vůdce. Srdce mu tlouklo, hlava mu hořela, mladický zápal vyjasňoval mu zrak, lidé nemohli se mu dosti vynadiviti, a Šventas radoval se z kunigasa ruce mu líbaje.
Dlouho musili čekati na příhodnou chvíli. Jedna tlupa se čluny skryta byla v rákosí a v sítinách Němcům po boku nepozorována od nich: tu Šventas přiběhnuv jednoho dne oznamoval, že čas jest zapáliti lod, při níž zůstaveno jen málo lidí a jejížto dno ještě se vysmoluje. Náhlé přepadení šťastně se zdařilo, a než křižovníci se vzpamatovali ke stíhání útočníkův, kteří na ně takořka s nebe spadli, už jich tu nebylo. Na malých člunech, pěšky a plavmo dovedli uniknouti pronásledovníkům při měsíčku, který jim svítil na cestu.
Marger pospíšil přímo do Pillen, kdež bylo potřebí jeho přítomnosti. Matka již v ničem jemu neodporujíc byla veselé mysli. Tam bylo místo jeho, tam stávala jeho kolébka, tam on hodlal panovati. V hlavě se mu jen rojily myšlénky. Chtěl uzavříti mocný spolek s velikým kunigasem ve Vilně a státi při něm, aby v něm také měl ochránce. A co byl viděl a čemu se byl naučil u křižovníků, snažil se zavésti a míti také u sebe: železnou zbroj, ocelové meče, kuše daleko donášející, kované štíty…
