Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/10

Tato stránka nebyla zkontrolována

choval, že ten poklad jenom s mým životem mně odejmou. Neodnaučili mne milovati svoje, ale klamat naučili.“ Přitom chytře a divoce se usmál. „Zeptejte se jich nyní! Praví, že nemají pacholka lepšího a poslušnějšího nade mne. A co? já se jim kořím až k zemi, líbám jim okraj šatu, chválím je, smějí se, aby myslili, ze jsem kdo ví jak šťasten. Co u mne v duši — to mé!“ A polo zpívaje, polo mruče dodal: „Kdo pak ví? kdo ví? Jestě jsou kunigasové, lidu síla. Možná, že i na Litvě udeří ještě hodina litovským dětem!

Jiří neodpovídal. „Kunigas! kunigas!“ chodilo i šumělo mu hlavou.

Lampa začala hnsnout a syčet; pocholek náhle se vzchopil. polekán, že se opozdil. Přistoupiv k zamyšlenému uklonil se před ním pokorně a soucitně. „Můj kunigase,“ šeptal snaže se pojmouti jej za ruku. „nepodávejte se tesknotě. Muži nesluší kvíleti. Muže nedůstojen jest hněv, zármutek náleží ženě. Ona jej ze sebe vyzpívá a vylije, když jí na duši naléhá; my s ním musíme chodit jako s jedem. Potřebí žití. Kdo ví, kdo ví,“ opakoval, „snad i nám, litevským dětem, udeří hodina.“

Jiří pohlednuv naň lehce jej poklepal na rameně. „Jdi,“ řekl, „máš čas. Špitálník nikdy nespí, také v noci slídí. Mohl by tě zde zastihnouti. Vrať se, a zítra moha se uprázdniti přijď mně povídat o Litvě. Tys první objevil mou krev — a ve mně cosi se probudilo. Jest to sen? či vzpomínky? či snad pokušení ďábelské?“

„Ďábelské?“ usmál se pacholek nedůvěřivě. „U nás na Litvě není dábla, tam jsou bohové, sluhové velikého Boha, jednak dobří, jednak zlí, jak on jim přikáže. Ďábla oni sobě vymyslili. Náš Perkunas by ho nevytrpěl a hned hromem vbil do země, nedaje mu panovati proti sobě! Ho, ho!“

„Mlč, nerozumný!“ zvolal Jiří. „Věci božské s lidskými nepleť. Což ty víš?“ A bázlivě úkradem poznamenal se křížem na prsou. Ale toho pohybu již neviděl Rymos, neboť co nejrychleji polootevřenými dveřmi protáhl se ven a tiše jako myš vplížil se do pokoje pro nemocné na svůj prázdný brloh.


II.

Zámek Marienburský (Malborský) v onom čase, ačkoliv k němu ještě mnoho se přistavovalo a on ještě všelijak byl rozšiřován, stál již v týchž velikolepých obrysech, jakým jevil se později co velebná zřícenina, pokud ještě nevkusná restaurace nevdechla jí jakýsi život mrtvoly.

Na temeni pahorku vypínal se Vysoký Zámek (Hochburg), nejstarší z budov, obsahující kostel, hroby a kapitolní síň; níže odděleno od něho hlubokým příkopem, rozkládalo se Střední Zámčisko, v kterém kupil se všední život rytířů křižovnických; ještě níže, přiléhaje k bařinám a ke břehům Nogasu, zavíral v sobě Dolní Zámek hospodářská stavení a byty knechtův i čeládky. Povídalo se, že tři ohromné hrady tyto, které se byly staly sídlem řádu, když tento se odřekl bojováni na Východě proti nevěřícím, spojeny byly spolu pro případ nebezpečenství podzemními schody, o jichžto vchodu a tajnostech věděla toliko staršina. Každodenní porady, jichž účastnili se veliký mistr, veliký komtur, maršálek, pokladník a časem i několik starších rytířů, odbývaly se obyčejně v Středním Zámku, v tak zvané rytířské síni, jejíž klenutí podpíral jediný žulový sloup.