12. července do Monte Casina, kde pobýval sedm dní. Bylo to naposled, kdy mohl vidět a uctívat tuto kolébku benediktinského řádu. 23. dne téhož měsíce byl přijat ještě na delší audienci k rozloučení svatým Otcem a 24. již překračoval rakouské hranice v Ale. Koncem tohoto roku stěžuje si Dudík ve svém deníku na bušení srdce a na stoupající tělesnou únavu, na to, že se nemůže dobře zotavit a uzavírá tím, že uplynulý rok nebyl pro něho šťastným, protože skoro jeho polovinu byl nemocným. „Síly rychle ubývá“ píše, „je málo naděje na zlepšení“. Ačkoliv se dny života Dudíka od té doby nemohou považovat za sečtené, neboť ještě plných osm roků do konce života mu bylo dopřáno, začíná přece již v roce 1882 naříkat na to, že vyhlíží konec svých prací. Přesto se zotavil z dřívějších neduhů v tomto roce tak dobře, že mohl opět docela zdatně pokračovat na svých dějinách Moravy a ukončil v tomto roce také již 10. svazek. Od roku 1882 vídáváme Dudíka také častěji již v Rajhradě. Trapný stav rajhradského opata přivádí ho častěji sem, byli přece spolu důvěrně spřáteleni již od prvních dní jejich řádového života. Rok 1882 byl pro Dudíka vcelku šťastným, přesto na jeho konci obestírají ho myšlenky předtuchy smrti. Svůj deník uzavírá tentokráte několika obsahově závažnými slovy: „Kolik let ještě?“
Následující rok 1883 byl pro Dudíka i Rajhrad rokem truchlivým; 6.dubna zemřel všemi milovaný a všemi kdož ho znali uctívaný opat z Rajhradu Gunther. Je pochopitelné, že jeho dlouhá nemoc hluboce působila též na Dudíka, o čemž se zmiňuje na různých místech svého deníku. Nakolik okolí dobrosrdečného opata již v posledních dnech mísíce března kolísalo mezi obavami a nadějí, setrvával Dudík týdny v Rajhradě. Při jeho smrti však sám přítomen nebyl, zúčastnil se jen pohřebního obřadu 9. dubna. Průběh volby jeho následovníka, nynějšího opata Benedikta Korčiána, konal se 26. června. Ponechejme tyto události s poznámkou, že také jeden čas Dudík byl kandidátem, i když jako osmašedesátiletý v úspěch své kandidatury počítat nemohl. Následující léto trávil Dudík v řádovém zámečku v Hlubokým, ve dnech velmi vzrušených, v krásné hornaté a zdravé krajině, stále ještě s více či méně kolísavým zdravotním stavem. Rozličné okolnosti přiváděly ho opakovaně v podzimních měsících do Vídně. S literární prací, naříká si, prý to nejde již tak dobře s místa. Teprve koncem září zahájil práce na 11.svazku svých dějin Moravy, když byl předtím absolvoval duchovní cvičení v klášteře. V současné době se přestěhoval Dudík, který bydlel již mnoho let v minoritském klášteře v Brně, do domu rajhradského kláštera na Petrově. Doufal, že tím posílí na svěžím vzduchu své narušené nervy.
Mezitím byla novým opatem rajhradským podnícena záležitost papežského vyznamenání Dudíka, který obdržel 18. října papežské breve, jímž byl jmenován čestným opatem v Třebíčí se všemi přednostmi a výhodami skutečného benediktinského opata. Toto vyznamenání, v řadě předchozích zcela ojedinělé, jímž právě jediné církevní vyznamenání bylo, způsobilo starému učenci nejen radost, ale povzbudilo jeho tělesné síly na nějaký čas. Následovaly nezbytné gratulace, návštěvy, představení atd., čímž je zcela pochopitelné, když Dudík na konci roku 1883 poznamenal, že jeho obvyklé zaměstnání nemůže dobře pokračovat. Duševní svěžest se stále zmenšovala, proto také poznámka v deníku: „Chybí mně jakékoliv prameny k tomu, abych napsal něco zdařilého o letech 1307-1310; bude pro mne těžké z ničeho něco udělat“. Velmi bolestivě se muselo Dudíka dotknout, když poprvé za jeho dlouhé spisovatelské dráhy mu byly vráceny koncem roku dvě práce, které jako člen vídeňské císařské akademie věd zaslal, s odůvodněním, které pravý důvod jemně a šetrně naznačovalo. Doufal, že přepracováním rukopisu — byl to olomoucký nekrolog z roku 1263 — přece uspěje, vše však marné. Od nynějška vrhl se starý učenec cele na pokračování svých dějin Moravy, které mezitím také vyšly česky, a podařilo se mu v témže roce 1883 dovésti je ke konci 10. svazku. Začátkem roku 1884 je vidět také již na poznámkách v deníku, že také ruka pomalu vypovídá službu. Nehledě k tomu podnikl Dudík v tomto roce koncem března čtvrtou a sice poslední cestu do Říma. Do věčného
