přes Lyon, Marseille a Civita vecchia do Říma, aby se tu zúčastnil oslav u příležitosti výročí 1800 let od smrti svátých Petra a Pavla. Zážitky, poznatky a zvláštní studie z této doby jsou zveřejněny v četných článcích vídeňských novin, jak si o všem velmi podrobně dělal vlastní poznámky.
V roce 1869 byla Dudíkovi uložena povinnost doprovázet jeho císařskou výsost císaře Františka Josefa I. jako kaplan a popisovatel událostí na jeho cestě do Orientu, na které se zúčastnil také slavností v Jerusalemě a při otevření Suezkého kanálu. Popis této vysoce zajímavé cesty vyšel z příkazu jeho výsosti pod názvem: „Císařova cesta do Orientu“ v roce 1869.
Aby pokračoval ve studiích o Amosu Komenském, jimž se věnoval již dříve u příležitosti cesty do Švédska, podnikl v roce 1870 cestu Belgií a Holandskem, při nichž taká vyhledával v jednotlivých archivech doklady o tom, jak daleko centrální státy podporovaly v roce 1870 české povstání a jaký škodlivý vliv tenkráte měly. Následující leta přinášela množství práce s přípravou světové výstavy ve Vídni v roce 1873. V zájmu toho procestoval moravský zemský historiograf opakovaně celou Moravu a zřizoval všude výbory pro získávání vzorů národní domácké výroby. Na výstavě je uspořádal sám přehledně ve dvou skupinách. Pro vysvětlení těchto vystavovaných kolekcí pořídil Dudík sám vlastní katalog národního domáckého průmyslu a krojů na Moravě, který byl v totmtéž roce vytištěn v Brně. Následující dva roky byly věnovány pokračování jeho dějin Moravy, což mu však nebránilo v tom, aby již následujícího roku 1874 nepřijal pozvání ruské vlády k účasti na třetím archeologickém kongresu v Kijevě.
Deset týdnů prodléval při této příležitosti v Rusku, věnoval se archeologickým a archivářským studiím a přednesl v Kijevě, kam přivezl kolekcí prehistorických předmětů z okolí Rajhradu, řeč o pohanských prehistorických pohřebištích na Moravě v ruské řeči. Přednáška byla otištěna též ve zprávách tohoto kongresu. Tím se zájem Dudíkův poněkud odklonil k pohanským starým poznatkům; jeho dříve získané vědomosti v tomto směru byly ještě obohaceny a tak bylo pro něho vítanou příležitostí když dostal v roce 1875 čestné pozvání k účasti na antropologickém a prehistorickém kongresu v Budapešti, kde přednesl v jednom zasedání pojednání o pozoruhodných nálezech provrtaných lebek v Sedleci v Čechách. V následujícím roce 1877 podnikl opět cestu do Štokholmu, aby vytvořil podmínky, za kterých by se mohly vrátit na Moravu rukopisy, které byly odvezeny do Švédska v průběhu třicetileté války, o čemž jsme se již dříve zmínili. V roce 1878 nacházíme Dudíka již podruhé v Rusku. 9. června překročil hranice a dojel do proslulého poutního místa Czenstochowe. Také tentokráte se zdržel déle na severu, v Moskvě, Petrohradu atd. Ne pouze v zájmu svých studií, nýbrž též v diplomatickém poslání, o němž jsou zprávy, které pro publikování na tomto místě zatím vhodné nejsou. Teprve 9. srpna tohoto roku vrátil se Dudík opět do Brna. Jako literární výsledek této cesty zasluhuje si zmínky dílo „Historická badání o Zaluski-cké knihovně v Petrohradě“; jako výsledek jeho diplomatických snah bylo částečná vyrovnání mezi Sv. Petrohradem a římskou kurií.
Bolestivou ztrátu utrpěl Dudík v tomto roce smrtí olomouckého domského kustoda barona Königsbrunna, který byl důvěrně spřátelen s ním podobně jako již dříve zemřelý hrabě Lichnovský. V červnu následujícího roku 1881 nacházíme Dudíka jako účastníka velké slovanské pouti při poděkování za encykliku „Grande munus“ na třetí cestě do Říma. Sám sem přijel 24. června, ubytoval se v klášteře Sv. Cellista a odtud u příležitosti jubilea slovanského apoštola sv. Cyrila přivezl do Rajhradu relikvii tohoto Svatého. Dudík zde byl také 5. července se slovanskou deputací u slavnostní audience u jeho svatosti Leo XIII., při které biskup Strossmayer z Đakova přednesl dík slovanů za encykliku „Grande munus“. Bohužel tentokráte nebylo italské klima pro našeho cestovatele příjemné; již 9. července dostal římskou horečku, malárii, ne jejíž následky pak dlouho trpěl. Zčásti uzdraven jel
