je vydávat jako populární. Jako dílo zvláštní píle a hluboké učenosti zůstávají tyto jeho dějiny Moravy od nejstarších časů až do 1350 mimořádně cenné a je si jen přát, aby osvědčená mladší síla vybavená vlastními zkušenostmi a rozvojem tohoto díla, aby toto brzy mohla dovést ku zdárnému konci. Kdo zná tyto dějiny z vlastního studování, musí přiznat, že se čtou lehce a plynule jako žádné jiné dějepisné dílo v německé řeči. Vykazují plno nejzajímavějších materiálů ve vhodné úpravě. U posledních dvou svazků postrádá čtenář však již tu duševní svěžest autorovu, soudnosti ubývá; jsou při všech jejích nedostatcích labutí písní pomalu umírajícího moravského historiografa.
V roce 1865 se Dudíkovi konečně podařilo podat dalším memorandem návrh ministerstvu vnitra plán na prozkoumání a uspořádání státních archivů. Bylo povoleno a tehdejší ministr, svobodný pán von Lasser, svěřil mu probádání jednotlivých zemských archivů podléhajících resortu státního ministerstva za účelem všeobecné organizace archivů. Ihned začal Dudík řešit tento ukol v Haliči a Vladiměřsku a uveřejnil později jako výsledek svých studií v roce 1868 prostřednictvím cís. akademie věd ve Vídni svá díla „Archivy v království Haliči a Vladiměřsku“ a.t.d. Když po třech letech v roce 1870 za ministra Giekra taková vlastní komise k provádění ministerského nařízení byla sestavena, byl také Dudík jejím členem. Už jsme se zmínili o tom, jaké zásluhy měl Dudík o uspořádání centrálního archivu řádu německých rytířů ve Vídni, Musíme ještě jednoho díla vzpomenout. Z pověření arciknížete Wilhelma měl Dudík popsat a utřídit řádový poklad. Publikoval tento druhý nádherný klenot v roce 1856: „Klenoty vysokého německého rytířského řádu“ s 6o fotografickými foliemi-tabulkami.
Přirozeným sledem věcí přišel Dudík do styku také s jednotlivými členy rakouského císařského rodu. Těmto šťastným okolnostem vděčí v první řadě za to, že v roce 1666 při vypuknutí italsko-německé války proti Rakousku byl na přání generalissima rakouské armády v Itálii arciknížete Albrechta a na výslovný rozkaz císaře přidělen do hlavního štábu. Zde měl příležitost psát také jiným směrem. Nejvýznamnější politické listy té doby uveřejňovaly od něho zprávy o vojenských událostech první třídy. Děje polního tažení v Itálii v roce 1866 líčí svým způsobem pro korunního prince. Vyšlo v roce 1870 jako dílo; „Vzpomínky z polního tažení 1866 v Itálii“. Zde na bojišti u Custozzy získal také Dudík, pro kněze a člena řádu velmi vzácné vyznamenání — velký zlatý vojenský záslužný kříž pro piis meritis a válečnou medaili. Protože, nehledě k daným okolnostem a vítězstvím jichž bylo dosaženo, následky této na dvě strany vedené války momentální byly nepřehledné a pro všechny případy bylo nutné učinit nezbytná opatření, byl Dudíkovi ještě před námořní bitvou u Lissy dán příkaz, aby vyčlenil z centrálního archivu v Benátkách všechny archiválie týkající se rakouských právních poměrů. Tento nadmíru obtížný úkol spojený s nadlidskou námahou zvládl ve čtyřech dnech a odeslal 19 plných beden s archivním materiálem do Štýrského Hradce, které později po úspěšném mírovém jednání přišly zase zpět do Benátek. Sotva se vrátil z Itálie, už ne něho čekal nový úkol. Tehdejší ministerstvo Belcrediho chtělo na historicko-právním základě projednat poměry v krakovské diecesi, která byla zřízena krátce předtím v náhradu za tarnovskou. S tímto úkolem, který byl předlohou pro později uzavřenou dohodu v roce 1875 mezi rakouskou a ruskou vládou, byl pověřen Dudík. Splnil tento úkol ke spokojenosti ministerstva v časovém rozmezí pěti týdnů a o tom vydal v roce 1867 brožuru pod názvem: „Krakovská diecese a Rusko“. Všechny tyto práce vykonával Dudík neustále při cestování. Na svých cestách celým rakousko-uherským císařstvím prohlédl četné veřejné archivy, četné z nich i vícekráte, tak mimo dříve uvedených olomoucký, kroměřížský, mikulovský atd.
Dudík podnikl již v roce 1863 větší cestu do Orientu. Zdržoval se v Cařihradě, Athénách a Smyrně. V roce 1867 navštívil světovou výstavu v Paříži, aby sledoval dějiny práce a vynálezů, jel pak
