naše soupeře? Pod troskami sříceného zdiva vyhrabovala se bytosť nějaká, která za strašného řevu pádila kamsi — to byl Slack.
A z druhého kouta ozývaly se nesouvislé, těžce nápodobitelné a vylíčitelné zvuky, jakoby tam chtěl někdo volati, ale nemohl.
Vybavivše se z pokrývek, šli jsme tam a spatřili Grindlera.
Ležel mezi rozdrcenými, zpřeráženými fošnami, nohama zaklínován pod trámem, který mu též prsa drtil. Nadzvedl jsem trám a Winnetou vytáhl zraněného, jenž ihned propadl mdlobě, jakmile byl strašného břemena svého zbaven.
Donesli jsme ho do příbytku důstojníků, v jehož dveřích setkali jsme se s kapitánem, jenž právě vycházel na obhlídku, mnoho-li škody blizzard v pevnůstce natropil; vrátil se však s námi.
Uloživše Grindlera poblíž ohně, mohli jsme prohlédnouti jeho zranění. Všichni jsme vykřikli leknutím — sletěla mu fošna nějaká na hlavu a proťala mu ostrou svou hranou napříč nosovou kost právě mezi obočím, při čemž mu i obě oční bulvy vyrazila.
„Oslepen!“ vykřikl kapitán, sprásknuv rukama, „on se rouhal! Přivolával na sebe slepotu! Toť boží soud!“
Nepromluvil jsem a Winnetou stál rovněž mlčky vedle mne. Pak jsme obvázali bohem souzeného a položili ho na lůžko mladšího poručíka. Teprv pak jsme vyšli, abychom shlédli škodu orkánem způsobenou. Zjištěno, že se nepřihodilo vlastně nic, kromě zřícení kolny. Za to nám bylo pátrati po zmizelém Slackovi.
Šlépěje jeho směřovaly k ohradě kůlové, přes kterou přelezl a pádil k lesu nejbližšímu. Sněhu bylo po kolena a světélkoval tou měrou, že nám nebylo třeba pochodní. Dospěvše na pokraj lesa, zaslechli jsme mezi stromy prapodivné blábolení lidského hlasu. Vnikli jsme do houštiny — — —.
Ležel tam Slack pod stromem vedle hluboké, do sněhu vyhrabané jámy, rukama zachycen za spletené kořeny, při čemž skuhral zpívavě jako dítě:
„Prach, nuggety — prach, nuggety — — osm váčků, osm váčků — — —!“
Násilně ho odervavše od kořenů, nalezli jsme pod mechem
