Zatím co jsme vyčkávali příchodu těchto bělochů, přivedli do ležení naši rudí strážcové dva cizí rudochy, kteří byli zadrženi za velmi podezřelých okolností. Byli ovšem ihned vyslýcháni, ale zdráhali se odpovídati na cokoliv.
Ani slova jsme z nich nemohli vyvábiti!
Poněvadž jejich tváře nebyly barveny a poněvadž též neměli ani jediného znamení kmenového, bylo skoro nemožno určiti, k jakému lidu náležejí. Věděli jsme jen, že v posledních dobách Utahové projevovali vůči Navajům smýšlení nepřátelské a proto jsem podotknul Winnetouovi:
„Považoval bych je za Utahy, protože tento kmen ustavičně se tlačí na jih a zamýšlí útok na sídla Navajů. Snad jsou tito dva lidé jimi vysláni, aby vyzvěděli nynější pobyt Navajů.“
Měl jsem za to, že jest tato domněnka správnou, ale Winnetou znal Indiány v končinách oněch obývající lépe než já.
„Jsou to Pa-Utes,“ pravil, „ale v tom dávám svému bílému bratru za pravdu, že přišli vyzvídati.“
„Byli by se snad Pa-Utes s Utahy spolčili?“
„Winnetou o tom nepochybuje, neboť kdyby jinak bylo, nezdráhali by se tito bojovníci odpovídati nám.“
„Jest tudíž třeba míti se na pozoru. V krajině, jako jest zdejší, možno míti za to, že se vypravují zvědové nejdéle na třídenní pochody od vlastního ležení, z čehož se dá souditi, jak daleko asi jsou nepřátelé.“
„Uff! Budeme je hledati.“
„Kdo?“
„Ty a já.“
„Nikdo jiný?“
„Čtyři dobré oči vidí víc, než sto špatných a čím větší počet bojovníků bychom přibrali, tím snáze mohli bychom býti prozrazeni.“
„Pravda! Ale snad nastane situace, že bude třeba poslati zprávy.“
„Přibéřeme tedy jediného Navajo, ale nikoho víc! Howgh!“
Po tomto Winnetouově indiánském „Amen“ zřekl jsem se ovšem dalších návrhů.
