„Zovu se Beyer!“ odpověděl jsem.
Kapitán zavrtěl netrpělivě hlavou, rozkročil se a přistoupiv ke mně, popadl mne za bradu a obrátil mi hlavu poněkud na pravo, aby zahlédl levou stranu mého krku. Pak zasalutoval a křičel jásavě, skoro vítězně:
„Vždyť jsem si to hned myslel! Tahle jizva pochází od světoznámého bodnutí nožem, chachacha! Kdo se může takovou pochlubiti? Viděl jsem vás u matky Thickové v Jefferson City a vím již,že vaši hřebci nejsou na prodej, neboť v celých Spojených Státech nenarodilo se zvíře, které by se jim rovnati mohlo! Nechť vás považuje za rosničky kdokoli, já se nedám klamati vaším oděvem, velectění meššúrs! Vy dva jste zkrátka a moudře — — —“
„Ticho, probůh, kapitáne! Žádná jména!“ vpadnul jsem rychle.
Zarazil se, pohlédl na mne a tázal se:
„Proč?“
„K vůli Siouxům, jichž územím jest nám ještě cestovati. Poznal-li jste nás vskutku, tedy jest vám také známo, že není třeba, aby zvěděli příslušníci této rudé národnosti, že jsme se uvelebili uvnitř jejich hranic.“
„Well! Jak se vám libí, sire! Měl jsem právě nejkrásnější úmysl spustiti na hlavu svého poručíka překrásné hromobití za to, že se dal vámi přemluviti k odkladu a obratu, ale teď si myslím, že vlastně jednal docela správně. Vstupte do baráku, meššúrs! Dám opatřiti vaše oře zcela výborně a vám se dostane řádného grogu, při čemž si pohovoříme o tom, co vlastně chcete proti Grindlerovi a Slackovi přednésti.“
„Kde jsou ti dva chlapi, kapt’ne? Nevidím jich. Snad již zase neupláchli?“
„Ne. Jejich koně jsou tamto v kolně. Vyšli pouze na krátký lov, aby zastřelili kus masa.“
„A zároveň, aby se porozhlédli po dobré skrýši pro svůj lup, anebo se podívali již na skrýš, do níž uložili uloupené zlato. Jaká škoda, že zrovna nyní se dalo do vánice! Tím se nám znemožní sledovati je a vyslechnouti tajně a zároveň nás olupuje sníh o důkazy, nutné k jich usvědčení.“
„Ďábla starého! Tahle věc jest celkem lhostejna, sire! Vím, že
