a Slack opustili Niobraru po Burnincích o den později; jejich koně však napínali všecky síly, jak šlépěje jasně dosvědčovaly, takže karbaníci jeli již těsně za zlatokopy.
Tím se mé obavy stupňovaly. Z jakého důvodu ujížděli dva tací lidé tak rychle, nedbajíce svých koní? Jen aby Burningy dohonili a přepadli, nebo jen předběhli a před nimi do Hillocku vklouzli? Dalo se to snadno mysleti, ale nemohl jsem se při tom upokojiti.
Příštím hodinám svěřoval jsem uvědomění a nabytí jistoty v tomto smyslu. Jestliže nám naznačí stopa, že Grindler a Slack Burningy předhonili, bývaly by mé obavy planými.
Ujížděli jsme cvalem po rovině, stále bystře sledujíce trojí sledy předchozí a neumdlévajíce v pozorování. Hodina míjela za hodinou, až konečně Winnetou, stále zamlklý, zastavil kopě a pravil po svém způsobu velmi určitě:
„Bílí mužové, kteří se zovou Burningy, jsou ztraceni. Budou dnešního večera zavražděni.“
Pokývnul jsem, neboť jsem byl téhož názoru. A Winnetou pokračoval:
„Rozdíl mezi šlépějemi konskými obnáší již jen hodinu; za celé jízdy osm hodin trvající nezmenšil a nezvětšil se. Nechtějí tedy Grindler a Slack Burningy předhoniti, nýbrž jen, až nastane večerní tma, dohoniti, přepadnouti a zavražditi.“
„Bože!“ zvolal jsem, „a nám není možno zachrániti je!“
„Howgh!“ potvrzoval Winnetou. „Jest nemožno dohoniti je, neboť nadejde soumrak a noc, kdy nelze viděti šlépěje. Ale pospěšme si, pokud jen možno a vzývejme velkého Manitou, aby vzal zlatokopy do své ochrany.“
Čtenáři milý! Přestál’s již někdy smrtelnou úzkost, ale pravou, skutečnou, děsnou? Asi sotva! Pokud se mé vlastní osoby týče, nepoznal jsem rovněž něčeho podobného, ačkoliv jsem byl velmi často blízek smrti takřka tváří v tvář. Ale nebál jsem se jí nikdy a dodnes se jí nebojím, neboť smrt jest milým andělem, jenž uvádí boží dítky k branám říše nebeského Otce.
Ale o jiné lidi přestál jsem takové úzkosti nikoli jednou a nikoli jen desetkrát a zrovna tak dařilo se mi onoho odpůldne pozdního, toho večera a té noci. Přesvědčen býti o zamýšlené vraždě
