dojde na neobyčejnou, velkolepou pranici a střelbu, ale mýlili se, neboť ani Grindler ani Slack neměli tolik odvahy, aby se na mra Beyera a jeho Indiána vrhli.
Ještě se sluší zmíniti o dvou Indiánech, které bouře sněhová rovněž do tvrze zahnala a v ní uvěznila. Tvrdili, že jsou příslušníky kmene Caddo, velice pochybného to kmene, ale byli nejspíš vyvrženci kmene zcela jiného tito ubožáci, kteří sotva mohli svou nahotu zakrýti a vůbec ani zbraní neměli, byvše před nedávnem dokonale oloupeni Siouxy.
Chtěli putovati do Karfas a řezali si luky a šípy, aby nebyli nuceni cestou hladověti. Obdarovali jsme je dle možnosti, ale koně a ručnice jsme jim zaopatřiti nemohli, protože právě tyto dva nutné předměty vůbec se koupiti nedaly.
Začátkem února nadešla náhle mírná povětrnost s oblevou a brzy na to s dešti. Sníh zmizel i mohli jsme pomýšleti na přípravy k další cestě.
Nejdřív se vypravili oba Indiáni, ovšem pěšky; dali jsme jim dostatečnou zásobu potravin, aby vystačili aspoň až do tvrze Hillocku, kde si mohli odpočinouti.
Tato pevnůstka byla založena tehdy pokusmo, ale příštího roku byla již opuštěna.
O dva dni později vypravili se z tvrze bratři Burningové, za nimi pak příštího dne Slack a Grindler.
Stál jsem s Winnetouem u brány. Když jeli podle nás, vykřikl Slack:
„Opovažte se nám ještě někdy vkročiti v cestu! Spatřím-li vás někde, nechť mne bůh šílenstvím zraní, jestliže vás tak rychle neshasnu, jak se shasiná lojová svíčka!“
A Grindler k tomu dodal výhružně:
„Ano, zapamatujte si to, padouchové! Nedejte se dopadnouti! Dáte-li se, nechť oslepnu ihned na tom místě, nezcepeníte-li po pohlavcích, které jsme vám ještě dlužni!“
Dívali jsme se ovšem do vzduchu, jakobychom neslyšeli a jakoby se nás to netýkalo. Lidé takoví, i kdybychom byli věděli, kam se ubírají, nemohli nám přece nahnati strachu.
Zkušenými jsouce zálesáky, vyčkávali jsme ještě den, aby-