Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/60

Tato stránka nebyla zkontrolována

krajina vůkol stala se úplně neschůdnou, takže jsme byli nuceni po celý prosinec a leden seděti v tvrzi jako v poustevně. Společností naší byli pouze málokteří důstojníci posádky, o nichž jsem zrovna tvrditi nemohl, že by mně byli zvlášť sympatickými.

O ostatní vojáky jsme se nestarali víc, než bylo nevyhnutelně třeba a pokud se týkalo občanstva v tvrzi usedlého nebo jen přítomného, stýkali jsme se pouze se dvěma a to jen občas.

Byli to bratří Burningové z Moberty v Missouri, kteří kdesi v Blackhills šťastně dolovali na zlato a vraceli se nyní s výtěžkem těžké své lopoty do otčiny. Oba byli ženati a toužili po svých milých — proto nesli velmi bolestně, že byli spoustami sněhu v dalším svém cestování na tak dlouho zadrženi.

Mimo to sešla se ještě všeliká čeládka ve tvrzi, vesměs existence pochybné, s nimiž se Burningové nestýkali. Přihodily se různé surovosti, mnoho prachu bylo vystříleno, mnoho bylo karbaněno a prosázeno a ještě více vypito a propito, při čemž převládal přízvuk, jenž se mi protivil tou měrou, že jsem do všeobecného barroomu vstupoval jen tehdy, bylo-li nevyhnutelnou nutností.

Nejsurověji chovali se dva chlapi, kterým druzí říkali Grindler a Slack. Byli podvodnými hráči, notorickými chlastouny a bezohlednými rváči, aniž měli vskutku pravou odvahu. Snad ani nebylo pitky, při níž by nebyli vyvolali pranici nějakou.

Obzvláštní zálibu mimo jiné jevili pro souboje, které se zovou všeobecně americkými, ale vždy to uměli narafičiti tak, aby za ně záležitosti podobné vyřídil někdo jiný. Boucharonovali zkrátka, ale na to se také obmezili, protože byli zbabělými chlapy.

Nejprotivnějším na nich byl mně jejich zvyk, při každé příležitosti velice okázale se dokládati úslovím, které opakovali stokrát denně jako přísahu, dušování, tvrzení. Grindler „chtíval ihned na tom místě oslepnouti,“ kdežto kumpán jeho dokládal se rouhavě, „aby ho bůh na tom místě šíleností ranil.“

S touto zdařilou dvojicí srazil jsem se pouze jedinkrát. Vyzvěděli nějak, že pocházím z Němec a vrhli mně v tvář nadávku „Damned dučmen“, když jsem jejich pozvání ke karbanu odmítnul tichým mávnutím ruky. Za to jsem uštědřil každému z nich po řádném pohlavku, takže oba sletěli se stolic. Diváci se domnívali, že