Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/59

Tato stránka byla zkontrolována

K vyprávění předchozímu budiž připojena jiná událost, dokazující právě tak neodvolatelně, že věčná spravedlnost člověka, jenž přespříliš hřeší na boží shovívavost, konečně a náhle tímtéž trestem dostihuje, jenž přirozenou nutnosti z dotyčného hříchu vyplývá.

Súčastnil jsem se s Winnetouem, nádherným náčelníkem Apačů, jehož moji trpěliví čtenáři dávno již znají, na oné straně Roky Mountains podzimních lovů bůvolích u spřátelených Indiánů.

Ačkoli již bylo značně pozdní počasí, vraceli jsme se koňmo napříč Wyomingem až ke tvrzi Niobrara v Nebrasce, kde nás překvapila zima.

Poněvadž se na této tvrzi často objevují Siouxové, kteří nás docela nezaslouženě za své úhlavní nepřátele považovali, střežili jsme se ovšem říci svá jména. Ostatně bylo lepším na všecek způsob, nevěděl-li nikdo, že na tvrz zavítali Winnetou a Old Shatterhand.

Poněvadž naše lovecké oděvy byly úplně rozedrány a my směřovali do civilisovaného východu, koupili jsme si v tvrzí slušné oděvy z teplé zimní látky a tlusté pokrývky jízdecké.

V odění tomto nepřipomínal jsem nikterak zálesáka, a poněvadž jsem si přidal název mistra Beyera a Winnetou se ode mne ani na okamžik neodchýlil, byl v brzku všeobecně znám, jako „Indián mra Beyera.“

V Niobrara jsme byli úplně zaváti sněhem; všecka široširá