když jsem se rozpomenul, že i druhá část rouhavé výzvy zlosynovy došla svého uskutečnění. „Chci býti oslepen a rozdrcen,“ říkal a zapřísahal se a teď měl tedy, co chtěl.
Vrátivše se do ležení, přivolali isme pomocníky. Pak jsme sestoupili s návrši k ubožákovi. Ležel bez vlády, oddechoval těžce a skuhral srdcelomně. Napuchlé, strašně zanícené, zrnky prachovými zčernalé a zmodralé oči byly přimknuty.
Poklekl jsem k němu a tázal se:
„Mr. Fletchere, slyšíte mne? Rozumíte mi?“
Neodpověděl; zamrkal jen prudce a vytřeštil na mne hrůzně znetvořené oční bulvy, zraku zbavené.
Opakoval jsem dotaz s tímtéž úspěchem. Podrobili jsme ho prohlídce a zjistili, že jest jeho hlava neporušena, za to však obě ruce i nohy zpřeráženy. Žebrům a páteři zajisté nebylo také zdrávo .
„Rozdrcen — zrovna jak si přál,“ zamumlal Winnetou.
O vnitřním zranění při pádu s takové výšky nedalo se pochybovati. Když jsme se pokoušeli nadzvednouti ho, začal řváti jako tygr, přerývaně sice, ale ustavičně. Řev jeho neměl konce. Za strašlivých bolestí, kterými byl mučen, nabyl aspoň částečně vědomí, neboť když jsem se ho znovu dotazoval, slyší-li a rozumí-li, přestal řváti a tázal se:
„Kdo to? Kdo zde?“
„Old Shatterhand a Winnetou.“
„Kde jest můj syn?“
„Mrtev.“
„Zastřelen?“
„Ano.“
„Za — stře — len!“ blábolil skuhravě, „za — stře — len — mou — vinou.“
„Ano. Zavinil jste jeho předčasnou smrt a sám jste si připravil strašné umírání.“
Vzdychal a sténal z hluboka, že by se byl nad ním kámen ustrnul. Pak zamknul oči a ležel bez pohybu jako dřevo. Jen prsa se mu slabě zvedala a klesala.
Po přestávce za úplného ticha vůkol tázal jsem se ho:
„Bdíte ještě? Slyšíte mne?“
