Za nás odpověděl Dick Hammerdull:
„Poslyšte, mladý mistře! Jak se zdá, nevíte ani, s kým mluvíte. Old Shatterland a Winnetou nejsou zvyklí, aby se do nich s takovým přízvukem střílelo.“
„Tak? Mám se jim snad poděkovati krásnými poklonkami za to, že mně závidí mou hubu?“
„Zdali hubu nebo nehubu, toť lhostejno. Ale vydáváte se do silného nebezpečenství, že byste mohl dostati něco přes hubu.“
„Rád bych se podíval na toho, kdo by se čehos podobného odvážil. Že jste nás osvobodili, jest věcí zcela vedlejší, neboť to bylo vaši … povinnosti a my vám nikterak za to nejsme díkem povinni. Teď chci věděti, kde jest můj … “
Bylo vskutku do nebe řvoucim, jakého výrazu užíval na místě slova „otec“. Dick mu odpověděl výstražně:
„Označujete-li tímto přepěkným pojmenováním toho, jemuž děkujete za svůj život, tedy vám honem vysvětluji, že již jest na cestě k Navajům. Je-li pravda, Pitte, starý Coone?“
„Ano, milý Dicku,“ odpověděl Holbers, „jestliže jest před námi, nemůže býti za námi.“
„Well! Je-li tomu tak, tedy jsem na chvíli uspokojen,“ prohlásil Fletcher, „doufejme, že tam ti … Utesové vlezou do pasti; pak ale budou …“
Mladý byl výtečnou kopií starého. Z úst jeho vychrlila se pravá povodeň nadávek a kleteb, kterých opakovati nelze, k čemuž ještě připojil Fletcher junior několik příběhů, z nichž až příliš vycházelo na jevo, že tatík i synek zvykli sobě považovati každého Indiána za bytost, kterou dlužno „shasnouti“ na potkání. Mnoho-li asi životů rudých lidi měli tito dva na svědomí?
Poněvadž jsme chtěli výhodu časovou, kterou jsme měli před svými stihately, všemožně zkrátiti, pobyli jsme plné čtyři hodiny u sitsuto, načež se plavil Winnetou se svými sedmi muži po řece dále. My druzí, postarali jsme se, aby Pa-Utesové při svém příchodu již z daleka poznali, kde vor ku břehu přistál a kde několik jezdců tábořilo, načež jsme také opustili Žlutou vodu, vytáhnuvše ovšem dříve Old Cursing-Drya z jeho úkrytu.
Na cestě vyňali jsme mu roubík a byť se již neodvážil přímo
