kratší tětivě onoho oblouku říčního přímou čárou ke Žlutým vodám dospěli.
Nebylo tam žádných stromů, takže jsme viděli hvězdy, při jichž svitu nemohli jsme naprosto sejíti s pravého směru.
Fletcherova koně za uzdu veda, jel jsem po celou dobu v čele malé své družiny a nestaral se o hovory, které upřádal trojlístek za mými zády. Události včerejšího a dnešního dne daly jim dostatek látky k rozmluvě.
Za prvého úsvitu spatřili jsme z daleka zelený pruh, lemující řeku a záhy na to dorazili jsme k vodě, při niž jsme seskočili s koní, abychom vyčkali příchodu Winnetouova. Fletchera jsme ovšem zase svázali.
Za všecku noční jízdu měl roubík v ústech; ze soucitu uvolnil jsem mu jej, ale sotvaže mohl jazykem vládnouti, zasypal mne přívalem nadávek a kleteb. K mlčení jsem ho přinutil pohrůžkou, že mu ihned do úst roubík znovu vložím.
Od včerejška zbyly nám opečené ryby; rozdělavše oheň, dopekli jsme je a nasnídali se na místě opomenuté večeře. Také na Fletchera se dostalo.
Za jídla chtěl Hammerdull vysloviti dotaz, jenž tížil srdce jeho již dlouho, ale pokynul jsem mu, aby mlčel, neboť Fletcher nesměl zvěděti pranic. Jakmile se však najedl, dal jsem mu roubík do úst, načež jsme ho i s koněm jeho dopravili o dostatečný kus dál a přivázali ho.
Pak se již Hammerdull nenamáhal déle, aby potlačoval vzkypělou zvědavost, která zajistě byla velmi velika.
„Proč zde nemohl ten plesnivec zůstati, mr. Shatterhande? tázal se mne. „Proč jsme ho dopravili do křovin?“
„Protože ho nesmí spatřiti jeho syn, jestliže zde vystoupí z voru, neboť by prováděl revoluce, nezví-li však, co máme za lubem s jeho otcem, zachová se daleko klidněji.“
„Well dobře tak! Chápu docela! Ale mám ještě sto dotazů, které — —“
„Které byste mohl ponechati u sebe,“ přerušil jsem ho, „vezměte raději udici a pokuste se o rybolov. Budou asi valně při chuti naši přátelé na voru. Zatím vám povím jen toto:
