Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/39

Tato stránka byla zkontrolována

3.

Winnetou stál jako dřív u přední kormy a zařídil vor k pravému břehu, jakmile jsme dorazili k místu, kam jsme dopravili Fletchera a koně. Osvobození mysleli, že tam vystoupime všichni, ale Winnetou se ozval:

„Zůstaňte na svých místech! Poplavíme se dále!“

„Proč tedy jste přitrhli ku břehu, nechcete-li vystoupiti na sucho?“ tázal se kdosi všetečně.

„Protože zde máme koně.“

„A my nemáme žádných! Hrom a peklo! Neměli jste času nebo chuti také naše koně odvázati? A zbraně nám chybí rovněž. Jak se uživíme a uhájíme v takové pustině, nemajíce ručnic, ba ani nožů? Proč jste si na to, u všech čertů, nevzpomněli?“

Nastala pomlčka, načež se Apač tázal:

„Zove se snad mladý, bílý muž, jenž právě mluvil, Fletcherem?“

Poznal jsme přízvuk, jímž otázku tuto vyslovil. Bylo jej slyšeti tehdy jen, byl-li Apač nucen s někým jednati, jímž opovrhoval, a zároveň se snažil hněv svůj potlačiti.

„Ano!“ ozval se tázaný.

„Jest tedy synem starého bělocha, který jest pojmenován Old Cursing-Dry?“

„Tisíc ďáblů! Kdo vám dovolil toto jméno vysloviti?“

„Winnetou se dovoluje sama sebe a rád by znal člověka, jenž by se odvážil namítati něco proti tomu.“

„Já se toho odvažuji! Toto jméno jest potupou, které nestrpím! Kde jest vůbec můj otec? Nebylo ho v ležení, když jsme byli přepadeni a nemohl býti tudíž zajat. Nechci se domnívati, meššúrs, že byste nás odsud odváděli, nechávajíce otce mého v inkoustě. V případě takovém aby vám všecky … do kostí vjeli a přísahám…“