rebáctví, vypustiti z klece nezkroceného tygra proti všem, kdož smýšlejí a jednají po lidsku.
Skoliti ho? K tomu jsme neměli práva ani chuti.
Co tedy? Vydati ho Indiánum? Dáti ho souditi zákonem západu?
Ano! A znovu ano! Zasloužil toho, neboť byl vrahem a jen smrt mohla jeho řádění učiniti přítrž.
Winnetou položil mi náhle ruku na rameno, jakoby byl s mého čela vyčetl myšlenky, jež můj mozek pobuřovaly.
„Můj bratr nepotřebuje tak úsilovně přemýšleti,“ pravil vážně, „byť ho i bolelo, zničiti život člověka třeba špatného, nelze jinak! Nechce-li ho souditi, bude zlosynovi náčelník Apačů soudcem sám. Old Cursing-Dry bude vydán Pa-Utesum. Rekl jsem. Howgh!“
„Považuješ mne za slabocha?“ ozval jsem se.
„Ne, ale za zbytečně milosrdného muže.“
„Ano. I s tímto člověkem mám soucit, nikoli však o jeho tělo, nýbrž o jeho duši. Má snad přímo ze života odebrati se do věčného zatracení, aniž jsme povinni poskytnouti mu možnost k pokání, tedy k jediné stezce spásy? Má býti člověk utracen, aniž může pozvednouti prosebný zrak k nebesům a žádati za odpuštění?“
„Proč se staráš tak zbytečně a marně? Máš tolik moci, abys duši této zrak otevřel? Jest jen jediná bytost, která jest k tomu oprávněna a dosti silna, sám jediný Manitou! Naučil’s důvěřovati jemu, odvykl’s snad, činiti totéž? Nestarej se o cizí duši! Život pozemský rouhavého a vražedného netvora tohoto propadl neúprosnému, odstrašujícímu zákonu savanny. Nad jeho duši jediné Manitouovi sluší rozhodovati!
Od této chvíle není již trpěným soudruhem naší společnosti, nýbrž jen a výhradně naším zajatcem, jenž bude vydán Pa-Utesům k zaslouženému trestu, protože se na nich prohřešil a tím i neštěstí svých soudruhů zavinil. Proto nesmí slyšeti, o čem budeme dále hovořiti!“
Kdože mohl odolati jeho velitelským pokynům? Nebylo jinak možno, než podrobiti se jim.
Stlumiv jasný a zvučný svůj hlas, pokračoval Winnetou po krátké pomlčce
