tloukl ve své útlocitnosti. Apač, nepohnuv brvou, pokračoval chladně, zvučně, neochvějně:
„Vzpomínají sobě moji bílí bratři strašných a nelidských slov, které muž, jenž opodál se v poutech válí, pronesl o mužích rudé pleti, sotvaže se s námi setkal? Vyslovil je, ač viděl, že jsem také rudochem. Kolik slov promluvil, tolik svědků a tolik soudců stojí proti němu. On a nikdo jiný jest vrahem, ačkoli se již dvakrát křivě zapřísáhnul, že jím není.“
Old Cursing-Dry vzpíral se v poutech a křičel:
„Opakuji tutéž přísahu znovu, dokládaje se všemi … Chci býti oslepen a rozdrcen, jsem-li vrahem. Jste-li tak hloupými, že věříte …“
Další nadávka mu uvízla v hrdle, neboť jsem k němu přiskočil a zaťal mu prsty do ohryzku. Současně urval jsem cíp jeho kabátu a svinul jej v klubko.
Ostřejším stiskem hrdla přinucen, lapnul ústy do široka rozevřenými po vzduchu — současně mu zajel roubík za zuby a Hammerdull, vždy pohotově při podobné kratochvíli, postaral se o tuhý obvazek, rovněž z kabátu vrahova, jimž mu obvázal ústa, aby nemohl roubík jazykem vyhoditi.
Bezpečni jsouce nyní před jeho rouháním a sprosťáctvím, vrátili jsme se na svá místa.
Drahnou dobu seděli jsme mlčky; všichni však věděli, co vzájemně cítíme a myslíme, byť se nevyslovil nikdo.
Vyvrhel!
Na hlubší stupeň, než jest zvíře dravé, skleslý člověk!
Vražedník ze záliby, z krvelačné choutky!
Pionér neřestnosti a sveřeposti bývalých tak zvaných kulturníků, kteří přišli z Evropy Ameriku vybíjet, lakotit, žízniti po zlatě a krvi!
Nalezli by se snad ještě jiní lidé rázu podobného?
O málo byl bych pochyboval, ale bál jsem se této pochybnosti. Ačkoli se mé srdce proti tomu vzpíralo, byl jsem nucen přisvědčiti.
A jak jsme mohli s člověkem tím naložiti?
Dáti mu svobodu, bylo by znamenalo podporovati jeho da-
