nepromluvil a bylo nám zjevno, že jest na nás rozhořčen vrchovatě — nebyla mu tedy myšlénka na pomstu asi daleka.
Kdyby nebýval i jeho syn a synovec mezi zajatými, byl bych mu vskutku přisuzoval úmysly zrádné. Co by mu bylo na tom záleželo, kdyby nás byl vydal v ruce Indiánů? Ale zcela bezpečni před ním nebyli jsme přece — kdož mohl věděti, jakými černými myšlénkami duše jeho se zaměstnávala?
Z těchto důvodů považoval jsem za nutné, dosavadní své mlčení přerušiti. Nezbývalo, než abych s ním promluvil sám, neboť zajisté působila na něho moje řeč mocněji, než kdybych mu byl prostřednictvím Dicka či Pitta vzkazoval, co jsem mu chtěl říci. Sel jsem tedy k němu a tázal se:
„Byl jste nám od včerejška v patách až sem, mistře Fletchere, aniž vás kdo z nás pobízel. Jak se zdá, chcete se s námi i na dále družiti. Jak si to představujete?“
„Do toho vám je čerta starého,“ odpověděl.
„Myslím, že nám přece něco na tom záleží a mimo to žádám, sire, abyste mluvil se mnou jiným přízvukem. Nezvykl jsem naslouchati hrubostem, na které bych patřičným způsobem neodpovídal. Viděl a slyšel jste, že nechceme o vás nic věděti; jestliže jste přes to ujížděl za námi a s námi se utábořil, můžeme to strpěti jen v tom případě, že byste nám nezpůsobil žádných obtíží a škod.“
„Škod?“ ušklíbnul se, „pshaw! Na vás nedá se již pranic poškoditi a zkaziti.“
Sotva dořekl, serval jsem s nejbližšího keře na prst tlustý prut, protáhnul ho levou hrstí, abych ho listí zbavil a šlehl jsem ho několikrát do tváře.
„Tak! Kdo nechce slyšeti, nechť to pocití. Naučím vás zdvořilejšímu hovoru.“
Vyrazil ze sebe vzteklý řev, vyskočil a vyrval revolver z opasku. Prve než však na mne zamířiti mohl, zasáhl ho můj úder do záloktí tak prudce, že mu zbraň vypadla.
Na to jsem ho udeřil pěstí do skráně.
Skácel se do trávy jako neživý a již se nehnul. V okamžiku stanul mně po boku tlustý Hammerdull, jehož tvář nadšením planula a hovořil:
