travě zadával a když jsem kývnul souhlasně, obrátil se na mladého bojovníka Navajského, jenž s námi zároveň přišel a dosud mlčky za námi seděl, neboť mluví-li náčelník, nesmí se obyčejný bojovník odvážiti k projevu nějakému, není-li přímo tázán.
„Zná můj mladý, rudý bratr docela dobře Deklil-Nasla, temný caňon při vodě Juan?“
Indián odpověděl uctivým pokynem.
Winnetou pokračoval:
„Na obou koncích caňonu lze sestoupiti do údolí po úzkých stezkách, které znají toliko bojovníci Navajů. Nitsás Kar, udatný jejich náčelník, nechť přivede své bojovníky ke Caňonu, polovici k tomuto, polovici k onomu konci a svede je po stezce, nikoli však úplně do údolí, nýbrž jen tak, aby spatřeni nebyli, neboť přivábíme sami Pa-Utes do Caňonu.
Teprv až vniknou bojovnici Pa-Utesští do soutěsky, smí sestoupiti náčelník Nitsas Kar s tím či oním oddílem až k vodě a zatarasí východ a zároveň dá znamení oddílu zbývajícímu, aby se řídil naším pokynem.
Tím budou Pa-Utesové úplně sevřeni oběma oddíly Navajů a nezbude jim, než vzdáti se, nechtějí-li býti postříleni do posledního muže, neboť po kolmých stěnách caňonu vylézti nemohou, v caňonu úkrytu není a rozvinouti se nemohou také, kdežto bojovníci Navajů budou moci rázem použiti všech svých zbraní, chráněni jsouce skalními útesy před nepřátelskými střelami. Rozuměl mně můj mladý bratr?
Navajo znovu kývnul.
„Nechť tedy vysedne na kůň a žene ho tryskem do ležení.“
Navajo vstal; popošel mlčky ke koni a odcválal, kudy jsme přijeli.
Po několika okamžicích cválali jsme také, ale ve směru protilehlém, odkud přijeli Dick a Pitt, tedy ke St. Juan-Riveru, jehož břehy znal Winnetou velmi podrobně. A byť i tomu nebylo tak, měli jsme spolehlivé průvodce v Holbersovi a Hammerdullovi.
Fletchera jsme nepobídli ani slovem, ani posuňkem; stavěli jsme se, jakoby vůbec nebyl přítomen. Ale přes to vše, když se chvíli rozmýšlel, přicválal za námi. Nám by ovšem bývalo daleko milejším, kdyby se byl jinak zachoval.
