Fletcher vyskočil a opakoval rouhavou svou přísahu takovým způsobem, že mne přímo vyhodil do povětří. Postoupil jsem k němu a pozvednuv pěst, osopil jsem se na něho:
„Umlkni okamžitě, člověče, sice se zapomenu a rozdrtím tě jako hmyz, jehož smrt jest požehnáním pro ostatní stvoření! Zříkám se tě rovněž. Nechť se stane cokoliv, na naše přispění spoléhati nesmíš.“
Fletcher se přikrčil, ale měl ještě dosti drzosti, aby pověděl posměšně:
„I jen se mne ve jménu — — — zřekněte! Nepotřebuji vás, neboť se nejedná o mne, nýbrž o zajaté bělochy. Ale tohle je tedy ono slibované přispění, které lze očekávati od dvou křížem krážem oslavovaných zálesáků? No — pěkně děkuji, hahaha!“
„Nepotřebuješ za nic děkovati, neboť nemáš, co bys na nás vyžadoval. Pokud se týče zajatců, to budiž naší starostí, nikoli tvou! Učiníme, seč naše síly. Je-li záchrana možna, budou zachráněni.“
„Pak ale jest třeba popíliti sobě,“ ozval se Dick Hammerdull, „uznáte přece, mistře, že nesmíme proplýtvati ani minutu. Nemyslíš, Pitte, starý Coone?“
„Mhm !“ odpověděl Pitt Holbers.
„Co?“
„Uvažuji-li správně, tedy nemůžeme nic lepšího dělat, než spolehnout na Winnetoua a Old Shatterhanda. Oni jsou chytřejší, než ty, Dicku — o sobě ani nemluvím.“
„Zdali mluvíš, nebo nemluvíš, toť lhostejno. Ale bývalo by lépe, kdybys byl nemluvil. Takový Coon, jako ty, vlastně má jen bručet a nemluvit.“
„Well! Protože ti dávám v tom za pravdu, žádám tě, abys se mne příště na nic netázal; pak může starý Coon držeti zobák.“
Hovořili vlastně žertovně, neboť mezi nimi nikdy, jakživo, nebylo nedorozumění a svárů. Bývalo by to bylo jejich vlastnosti „toastistické“ zřejmě na odpor.
Hammerdull byl však povinen popsati nám místo, kde se běloši táborem položili, prve než byli přepadeni. Vybídli jsme ho k tomu a on, vylíčiv vše, doložil:
