záhy dost, že jsou před námi tři jezdci. Winnetou zastínil si rukou obočí, rozhlédl se bystřeji a pravil pak:
„Uff! Dik Hammerdull, Pitt Holbers a třetí běloch, jehož neznám.“
Hammerdull a Holbers náleželi k lovcům, které jsme očekávali. O něco později poznal jsem je také a vyskočil jsem. Winnetou a Navajo zachovali se podobně, čímž jsme byli spatřeni.
Trojice jezdců stanula rázem.
Pobídnuvše koně, aby se vzpřímili, vysedli jsme a ujížděli k nim. Hammerdull a Holbers nás poznali a zajásavše, řítili se nám vstříc ve cvalu.
Nutno říci, že tito dva muži byli výbornými originály, jaké lze jen v divokém západě nalézti. Všemi svými známými byli nazýváni „obrácení Toastsové“. „Toasts“ je vlastně krajíc chleba s máslovou pomazánkou, přiklopený mastnotou na jiný krajíc pomazaný. Poněvadž Dick a Pitt kupili se za šarvátek hřbety k sobě, aby se útočníkům zevšad dorážejícím lépe ubrániti mohli, dostalo se jim názvu zmíněného, neboť ukazovali nepřátelům měkčí část své tělesné podstaty, zakrývajíce si navzájem tvrdá záda.
Hammerdull byl mužem vzrůstu malého a — což jest na západě vzácností — byl chlapíkem neobyčejně tlustým. Pokud mu možno bylo, holil si hladce tvář hojně vyšňořenou jizvami a šrámy. Lstivost jeho rovnala se úplně jeho odvaze, pro kteréžto vlastnosti byl každému vítaným soudruhem, ač na příklad mně často by bývalo milejším, kdyby byl jednal více rozvážně než odvážně.
Navykl si užívati prazvlášního úsloví, které uplatňoval, jak mohl, totiž: „zdali… anebo ne … toť úplně lhostejno…“, čímž ovšem velmi často rozkymácel bránice a lícní svaly svých soudruhu k smíchu.
Pitt Holbers byl vlastně jeho opakem, neboť byl vzrůstu velmi dlouhého a velmi tenkého. Hubený jeho obličej — skoro bych byl řekl — že byl plnovousem zakryt, což by bylo grandiosní nepravdou, neboť jeho plnovous pozůstával sotva ze sta vousů, které pučely a bujely velmi osaměle a velmi porůznu na obou lících, bra-
