Tato stránka byla zkontrolována
Kdys volně táh’ jsem po Uhrách.
Jak byl bych přijel domů,
když vůkol pusta tichla v snách
a nikde domu, stromu.
Ni živá duše — ticho tak!
Jen černé mraky táhly
večerním nebem, z pod oblak
blesk tiše kmitnul náhlý.
Slyš! zní to z temné dálavy,
až z dálných, dálných plání — —
i lehám uchem do trávy —:
toť jezdců dusotání!
A rozchvívá se v hloubi zem,
jak blíž a blíže kluší,
vždy úzkostnějším úhozem,
jak hruď, jež bouři tuší.
Dav bujných ořů dusotem
se přihnal před pastýři,
ti štvou je dále klusotem
a práskot bičů víří.
Z pod kopyt pádných odlétá
kol písek do všech konců,
an vranec vítr odmetá
a nedbá lání honců.
