když vzhůru dospěl s obětí,
jej Spasitele blízkost blaží.
Ta skála ve své hlubině
má lůno černé jeskyně,
tam záře nebes nezapadne,
jen blízkých bařin vlny chladné.
Zde ještěr hnízdil rozložen
a na lup číhal noc a den.
Jak pekel drak, jenž duše sráží,
u domu Božího měl stráži;
když zbloudil poutník v tůni tu,
kde neštěstí a peklo vládlo,
vrah vyřítil se z úkrytu
a odnášel si čerstvé žrádlo.
Na skálu stoup’ jsem k pokání,
než pustil jsem se do klání.
Tam poklekl jsem před Ježíše
a z hříchů srdce hojil tiše.
Pak ve svatyni oddaně
jsem opásal se do zbraně
a, nesa kopí v pravé ruce,
jsem s hory stoupal k divé půtce.
Knapy jsem nechal opodál
a louče se, jim rozkaz dávám
a v ráz jsem ve třemenech stál
a Bohu duši odevzdávám.
Sotva jsem v rovném kolbišti,
už moje doggy zasviští;
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/56
Tato stránka byla ověřena
