Tu cinknou dvéře! A slyšet krok
tak tichounký, jako dětský;
To přichází papež, jak každý rok,
své zvony přivítat všecky!
Divá se s vlídnou velebou,
by věrnosť jich odměnil zcela — —
tu najednou spatří před sebou
u zvonů mnohá ta děla!
Tak umouněna hledí naň,
jak vojáci, písek a hlína!
Tu nad nimi dětsky jemnou dlaň
on k žehnání otcovsky spíná!
Rty chvějí se mu a škubají,
jak chtěl by zaplakat žalem,
a dí pak, jak hvězdy zpívají,
jež po nebi hrnou se valem:
„Miláčci, všem buď pokoj vám!
Já vítám vás z konců světa!
Kdo žadá, ať já mu požehnám,
ten pod rukou mou vždy zkvétá!
Ó blažen ten, kdo dětinně
klid zachová v bouři a vřavě!
Kéž brzo v městech i dědině
zas Bohu zazníte k slávě!
Neb jména, jež vám fundator vryl,
vryl nesmazatelně plamen!
Nuž jděte opět stíhati cíl,
jejž určil vám pán Bůh! — Amen! —“
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/136
Tato stránka byla zkontrolována