Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/58

Avšak sestra srdce upřímného,
hoře jest jí bratra mileného;
bolestí nehledí, vlasů nedbá,
hlavou trhá seč jí síla stačí,
od dveřeje hlavu vysvobodí,
na dveřeji vlasů černých nechá,
bílého pak popadne kus plátna,
s hradu dolů od vikýře hodí.

I chopiv se vojevoda, plátna,
hradu zdí se příkrou dere vzhůru,
a jen aby do hradu již vskočil; —
aj tu letí nevěrnice, letí,
v rukou šavli ostrou přibroušenou,
plátno rázem nad rukou mu přetne.
I překotí nešťastný se junák,
hradu se zdi v příkopí se svalí.

Pod hradem tu s kyji, s buzdovany,
se šavlemi, s kopími již za ním
královo se přivalilo vojsko.
I přiskočí s oštěpem král hrozným,
v junácké mu srdce vrazi oštěp,
živé veskrz prorazí mu srdce.

A mu ještě vojevoda chrabrý:
„Ode mne ten, králi, tobě odkaz, —
nepojmi ty Vidosavu, pravím,
Vidosavu nevěrnici moji;
neboť zradí, věz, ona i tebe,