Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/54

svítilnu si kradmo rozžehnula,
tuku, loje ze zásoby vzala,
dvorem do nových se stájů kradla.
A hle, pravda, Momčilo jak pravil:
rozpjal macná Jabučilo křídla,
rozepjatá po kopyta spustil!

I natřela koni křídla mocná,
natřela je lojem a pak tukem,
zapálila, mu je, popálila;
popálit co nedalo se ohněm,
ku kolenům přivázala pevně.
Ze stájů pak vešla ve zbrojnici,
Momčilovu šavli sňala se zdi,
slanou krví šavli omočila;
v ložnici se na to navrátila,
do měkkých zas podušek si lehla.

Z jitra pak když zabřeskla se zoře,
vojevoda ze snů ranních procit’,
Vidosavě dí on ženě věrné:
„Vidosavo, ženo moje věrná,
podivný já noci této sen měl!
Zdálo se mi, mlha že se valí
z proklatého Vasojevska kraje,
okolo se Durmitora balí,
a mne, když jí prorazit jsme chtěli
já s devíti bratry statečnými,
s bratrovců dvanácti, s čtyrmecitma
námezdníky, v husto svoje halí.