Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/53

I táže se vojevoda, táže:
„Vidosavo, ženo moje věrná,
co ti? Jaká stíhá tě to nesnáz,
u hlavy tu že mně v pláč se dáváš?“

A mu ona: „Hospodáři drahý,
Momčilo, věhlasný vojevodo!
Nižádná mne nehoda nestíhá;
slýchám však, ač nezřela jsem nikdy,
oře prý že chováš Jabučila,
Jabučila koně křídlatého.
Nevěřím já tomu, dokud na své
na oči se nepřesvědčím sama,
bojím se však, zle ať nepochodíš!“

Byltě junák, byltě hlava moudrá,
hlava chytrá, — přece dal se přelstit.
„Vidosavo,“ dí on, „milá ženo,
starosti té zprostím já tě snadno,
neboť snadno uzříš koně křídla,
za prvního rána kuropění
do nových-li chceš se dívat stájů,
an tu mocná rozepíná křídla;
a pak snadno, ženo má, je uzříš!“
Na to usnul. Avšak žena nespí;
na poduškách leží a poslouchá,
brzo-li se kohoutové ozvou;
a jak mile první zapěl kohout,
s podušek se zdvihla, tiše vstala,