Tato stránka nebyla zkontrolována
Plodu každá máť se svému těší.
Popadlatě hadí tedy koži,
utíkala s věže, v oheň vrhla,
k hospodáři běžela hned králi;
„Blaze tobě, králi, mně též blaze!
Na vysoké věži teď jsem byla,
u komůrky dvéře otevřela,
div tam nade všechny divy zřela;
vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný
a ten dívku obejímá milou!
Vzala jsem tu koži, v oheň vrhla!“
„Kéž by tě,“ král na to, „nešťastnice,
zmije shltla! Co’s to učinila?“
A na věži už jsou spolu oba.
Než — co vidí? Mládence na loži
mrtvého, a při něm dívku krásnou,
ana s nářkem objímá milence:
„Běda mně pro jediného boha,
ježto mladá již jsem ovdověla!
Běda, tchýně, bůh to oplat tobě: —
mne’s o to mé blaho připravila,
hůř jsi sobě sama učinila,
jediného syna usmrtila!“
