Carova když poblíže byl hradu,
a car s věže vysoké ho zahlíd’,
car sám s věže slezti neomeškal,
do dvora mu vstříc šel, ruku podal,
tváře líbal, zdráv-li, se ho tázal,
za pravici hosta vzal, a na věž
na vysokou doved’, kdežto za tím
Lašťovici koně posluhové
do nového postavili staje.
Tu pak spolu pansky hodovali,
do tří dnů si vínem připijeli,
až jim v tváře rumeň vína stoupla,
pálenka se hovořiti jala.
V tom král tichnul pojednou budímský.
A to car když pozoroval na něm,
„Pán bůh s tebou,“ dí, „budímský králi!
Co pak je ti? Zda si nesnáz kterou
připomínáš, pojednou že’s utich’?“
Na to jemu král: „Račiž, o care,
račiž přát mně laskavého slechu!
Nevím, care, v paměti-li ještě,
aneb není, ona tobě doba,
když jsem já se ženil. Devět roků,
slavný care, byl jsem ženat s chotí,
aniž srdci dostalo se rodu.
